1998: Vesmírná Odysssea

Již osmnáct let bloudím nekonečným prostorem  vesmíru.
Již osmnáct let oblétávám Slunce.
Již osmnáct let . . .

Zvu Vás všechny, kteří na tento článek narazíte, pojďte se mnou strávit několik chvil. Zrekapitulujeme společně tuto pouť a vyrazíme za planetami. V mém životě nikdy nesměla chybět hudba, a proto ani tento článek nemůže být výjimkou. Neostýchejte se proto nabízet si z bohatého menu dnešní hudby.

Start

Ani jsem se poprvé nemohl pořádně nadechnout - pouť začala. Čas vzletu byl naplánován řídicí kontrolou na jeden z posledních letních dní. V polojasnu nedělního odpoledne dne šestého září s úderem 13:50 jsem odstartoval svoji velkolepou eskapádu. Jako každý pilot- začátečník jsem dostal toleranční lhůtu, po kterou budou mé zběsilosti ještě hájeny. Osmnáct kol abych byl přesný. Tak jsem se tedy vypravil ke své první cizí planetě.

Mars - Pán válek

Začneme u nejbližší planety, rudé skály Marsu. Ten je ze všech planet nejlépe dosáhnutelný a také nejvíce námi navštěvovaný. Musím tedy říci bohužel, protože pokaždé kdy se mu přiblížím, přináší jen války a vztek. Jedna z prvních větších válek se odehrála již při XXX obletu. Tehdy byla Zěme v 

odsluní...

První hádka se sestrou, která se obrátila proti mně. Po dlouhosáhlých a zbytečných bojích jsem byl poražen a svržen  až ze samého vršku mé dětské palandy. Dopad byl tvrdý a vyžádal si nutně svoji daň. Ruka zlomená a prázdniny v háji.

 Bohužel jsem se dosud nepoučil, a tak den co den vyrážím opět na steč do bojů na které snad ani nemám právo. S jedenáctým obletem se vše ještě zhoršilo, začal jsem si víc a víc přisvojovat svoje právo na svůj názor a přístup - a to za každou cenu! Kolikrát jsem byl zbit, kolikrát klečel v koutě, kolik bojů jsem už marně prohrál nebo vzdal. Tak jsem udělal věc, kterou jsem pak ještě mnohokrát zopakoval - utekl jsem.

Venuše - Pokladnice pokoje

Zlatá planetka, cudně skrytá pod svůj šat z neproniknutelných mraků. Je jen málo úspěšných, kteří zavítali až sem, ale já jsem na poklidné orbitě zastavoval pokaždé, bych mohl poznávat láskyplný klid a v jeho tichu tvořit svoje další kroky po soustavě.

Mami, babi a vy všichni, kteří jste mi pomáhali překonávat zlé časy válek, vy, kteří jste konejšili, tišili a uzdravovali, Vám vděčím za svůj klid. Jen vy jste podporovali v tvůrčích činnostech a nejen v nějakém přežívání, ale v žití! Bez Vás, bych se jen potácel od ničeho k ničemu a pouze bych očekával další spory a útrapy. To Vy jste mi dodali sílu, abych mohl pokračovat k dalším planetám.

Merkur - Okřídlený posel

Dohánět tento maličký kousek skály, je opravdu náročné. S rychlostí blesku rotuje na nejmenším orbitu kolem Slunce. Také  se to ne vždy podaří. Co na mnohokráte jsem si zasteskl, že nemám také okřídlené opánky. Co mnohokráte mne Merkur předstih.

Už od malinka jsem pomalý v rozhodování, takže jakmile si všichni mí dosavadní přátelé rozebrali své role ve sportu, na mne už nezbylo. Přiznávám, že jsem již mnohokráte zatoužil stát se sportovníkem, ale popravdě jsem se už pak bál, že do toho kolektivu nezapadnu. Analogicky s tím nejsem  ani ministrantem, ani skautem a už vůbec ne čundrákem. Já jsem ve svém...

Jupiter - Dárce radosti

Ze svých častých neúspěchů s Merkurem si hlavu moc nedělám. Vymrštěn gravitačním prakem Slunce, uháním za svojí oblíbenou planetou. Pokaždé se rád připojuji k stovkám družic této obří planety. Zde za pásem meteoritů se už snadno zapomíná na souseda Marse...

Ať byl rok jaký byl, vždy se v něm našla spousta krásných okamžiků, spousta střípků radosti. Mnohdy jen z malicherností, které rychle pominuly, ale mnoho jich také bylo po dosažení svých cílů. Akordeon, harmonium, varhany, klavír... nejen zde jsem prožil spoustu radosti, ale i ve společnosti mých rodičů, přátel, kamarádů, známých... Je pravda, že i minimum smutku, žalu, nebo vzteku dokáží radost utlumit, ale i tak radost nakonec většinou vyhraje...

Saturn - Vládce zašlých časů

Jak postupuji od Slunce dál prostorem, začíná jeho světla povážlivě ubývat. V tu chvíli se z temné prázdnoty zjeví přízrak Saturn. Svými  prstenci si klestí cestu a nebere ohledy na nikoho. 

Mnohokrát jsem selhal, mnohokrát jsem zhřešil. Pokaždé v chvíli ticha mne drtí ta příšerná otázka, zda-li jsem byl alespoň chvíli dobrý člověk. Tím okamžikem mi počne zvonit v uších a v hlavě hřmět. Před očima probíhají ty nejtrapnější, nejhloupější a nejhorší věci, které jsem už stihl učinit. Chci před nimi utéct, ale nejde to. Sám jsem si je přikoval k sobě.

Uran - Potrhlý kouzelník

Tak trochu odlišně se valí soustavou Uran. Vždy po svém, vždy orginálně. Trochu rozpačitě měnívá často svá rozhodnutí a styl. Směr si ale drží stále stejný.

Částečně ochranou maskou, částečně podivným automutilačním koníčkem  bylo mé podivínství. Řezem automatické pračky ve volném rovnoběžném promítání na půdě mateřské školky počínaje a pobíháním se stařičkým Flexaretem konče, tvořil jsem si svůj krásný, dokonalý, ale utopický svět. Ovšem byl to svět plný změn a přebíhání od jednoho k druhému, pak když jsem se jednou rozhlédl, zjistil jsem, že ze všech těch plánů zůstaly jen sny a hrouda počmáraných papírů.

Neptun - Mystik

Nejvíce vytržen z řádu Slunce, koná svou pouť také Neptun. Hluboká modř poslední spojky se zbytkem soustavy si už žije téměř sama pro sebe. Na rozhraní reality, zpola živena sama sebou, zpola Sluncem. Jako maják slouží galaktickým zbloudilcům, toužícím dostat se domů.

Zahrnut tak svými sny balancuji na okraji reality, která mne sráží zase zpět. Přemítám nad účelem a podstatou věcí. Ničím nevázán spěji nikam, do ničeho. Právě tady se vše láme, zde člověk pozná, že potřebuje mít svůj cíl, za kterým může spět. Přes bouři dospívání posledních, z osmnácti cvičných přeletů, se najednou vše začíná jasnit a také trochu komplikovat. Zodpovědnost stoupá a realita se stává nebezpečnou. Teď už nezbývá nic jiného, než skočit po hlavě do víru 19. přeletu.

Sen se rozplývá a život začíná!

Děkuji Vám všem!

FIDo98

Tak se ještě naposledy připoutej...

aneb

"The Stupid Child Pilgrimage"

"Řekl, že je všechno v pořádku, trafika že byla dopravena na původní místo a automobil byl dán do opravy. Mechanik však naléhavě žádá nějakou fotografii, aby věděl, jak ten vůz dřív vypadal. Také se tázal, jestli náhodou nezůstala jedna dvířka od toho automobilu v garáži."

Zdeněk Jirotka - Saturnin
Jinak filmová adaptace - dle mého dokonale zdařilá ZDE (čas 29:04)

Zavolal jsem otci Holíkovi, že se dnes nedostavím na varhánky. Oblékl jsem se a vyrazil jsem. Cesta to nebyla pravda příliš dlouhá, cíl se nacházel o ulici níž. Jak bývá mým obsedantním zvykem (na rozdíl od zbytku rodu), na místě jsem byl o deset minut dřív, protože opak by byl tragický.

Stál jsem tedy netrpěliv na Hilbertově ulici a očekával jsem příjezd instruktora autoškoly. Po asi dvanácti minutách dorazil tmavomodrý Fordík a dosti neobratným způsobem zůstal "vytelen" ve dvou třetinách vozovky. Pan Kaňka na místě spolujezdcově dokončil nejprve administrativní hovor po telefonu a potom s žačkou. Během obého jsem stál opodál a jediné co jsem zaslechl byla malinkatá poznámka, že s dalším pojede manželka. Nutno dodat ,že tato informace mne velmi potěšila. Už z jen pouhopouhé skutečnosti, že s učitelkami se mi daleko lépe pracuje, zatímco u učitelů jsem tradičně nesvůj.

Po další minutce jsem se konečně mohl přivítat se svým instruktorem, abych se vzápětí mohl dozvědět onu zdrcující novinu. Byl jsem proto usazen do automobilu a bylo mi uloženo čekat - pochopitelně, že na místě spolujezdce. Pan Kaňka otevřel dveře do domu a z nich se již tradičně vyvalila chlupatá lavina uvítacího výboru - to je známá věc, že jezevčíci jsou sice paličatí, ale především velcí srdcaři. Po přivítání volal na svoji ženušku Mirku, že má jet, bohužel ta byla právě stižena zasedáním v oválné pracovně,  a tak se čekalo dále. Já jsem času rozhodně neztrácel a důkladně si obhlížel vůz, který jen za několik okamžiků měli ovládnout moje " kramlavé pracky".

Jestli to Tobě můj ctěný čtenáři ještě dojít nestihlo, tak věz, že se jedná o moji prvou jízdu.

Nyní když už jsme byli oba, mohli jsme vyrazit a započnout konverzaci. Rozjezdové téma bylo pochopitelně, jaké auto doma máme, potom ke vzdělávání odtud přes vysvětlování "pravé katoličnosti pohanského gymnázia" až k otci Holíkovi a maminčině chválihodném pobíhání se psem. Další hovory byly přerušeny výměnou řidičů, kouzelnou procházkou kolem vozu, prohlídkou motorového prostoru, vzorku pneumatik a nabořeného zadního nárazníku, který však byl dílem její ctěné dcery, nikoliv tedy nějakého diletantského žáčka - typu kochající se pan doktor (Hrušínský) - tj. mého.

Ještě kratičká poučka o světlech a potom snad jeden z největších strašáků pro většinu prvořidičů - řazení. A zde započal rozkol, neb ráno na teorii nám bylo sděleno, že z jedničky na dvojku máme řadit přímo (tedy jen dolů) a byli jsme varováni, že nám to paní manželka bude komplikovat cestou přes neutrál (tj. dolů - do středu - zpět k sobě - dolů) a ještě ráno bych tvrdil, že ta komplikovanější verze je z písmáckého hlediska blbost (ctěný můj pan otec se nechal slyšet, že takto se řadilo s meziplynem = kdysi), ale pak jsem opravdu "šaltpáku" chytnul a poznal jaké to je. Když jsme stáli a já se mohl dívat, tak to ještě šlo, ale pak jsem se měl dívat pouze před sebe a ještě konverzovat, tudíž jsem svůj názor rychle přehodnotil.

Ale teď pozor, zapněte si tematickou ukázku, budu řídit!

Tak se ještě naposledy připoutej. Zapínám motor. Pro pána krále - já jedu! Pravda pouze po asfaltce kolem Bažantnice, ale pořád jsem byl dosti nervní. Původně jsem předpokládal, že to bude asi takový pocit, jako když jsem před čtyřmi jary poprvé usedl za varhany v bazilice - Do háje co to dělám?! - ale byl ještě mnohem intenzivnější a strachu o cizí majetek bylo přeci jen více. Bylo mi řečeno, že mám hledět daleko dopředu a nevnímat se v autě, ale cítit se být jeho organickou součástí - to je asi to zvnitření, jak tvrdí pan J. . Ona fúze nastoupila dosti rychle - ostatně ve Fordu FUSION...

Na prvních sto metrech jsem zastavoval asi  stotisíckrát, ale pokaždé jsem byl za pravý blinkr rád, protože si mohla moje jindy roztěkaná mysl odpočinout z tak náročné činnosti. Po oněch sto metrech se již interval mezi zastávkami zmenšoval a zmenšoval, až jsem nakonec jel. Přede mnou prvá nástraha silnic zatáčka vpravo  - já jel zatím pouze rovně, a tak jsem se bál o to více. Nejhorší bylo to, že jsem se nemohl ani zeptat, jak se zatáčí, protože paní instruktorka povídala o panu J. a do toho se nevstupuje. Tak jsem pouze se zkušenostmi získanými videem z polské autoškoly jak to nedělat vjel do zatáčky a, světe div se, vyjel na druhé straně.

 Pak jsem jel alejí a ve snaze uvolnit vozovku potenciálním protijedoucím vozidlům jsem miniaturně šlehnul auto několika haluzkami, ale soudě z pohledu paní Kaňkové jsem poznal, že nejsem ani prvý, ani poslední, přesto to pro mne byl zvuk Titaniku najíždějícího na ledovec. Přes přikázaný směr jsme dojeli až k parkovišti a já měl nějak zaparkovat - přiznám se, že ikdyž bylo celé parkoviště prázdné, já zaparkoval doprostřed ohavnějším způsobem než jsem na začátku popisoval u své kolegyně. Odtud pak opět za brumlání jedničky zpět na start. A zde se otočit bylo velice zajímavé, nicméně za občasného mizení zdvojených pedálů pod mýma nohama se to nějak udělalo.

Následovalo kolo druhé a protože jsem již řidičsky povyrostl, bylo mi dovoleno mít zařazenou už dvojku! To ocenil zejména motor a odměnil mne zjemněním svého kvílení. Mimo jiné jsem se dozvěděl, proč pan J. dostává od své ženušky na sebekratší cestu svačinu, jaký talent mi hvězdy přisoudily (kupodivu spisovatelský)  a na příště musím zjistit v kolik hodin jsem se narodil. 

Potom co jsem vyplašil jakéhosi dravce, co se poklidně promenádoval po silnici, jsem mohl zařadit dvojku a navíc jsem byl pochválen, za správný přístup k hodině jízd. Zvláště pak byl vyzdvihnut můj jemnocit se kterým jedu (nebo spíš se ploužím) vpřed. Na toto jsem již nemohl dále mlčet (konec konců půlhodiny mlčení je pro mne celá věčnost) a začal jsem oponovat, že to je pouze determinováno strachem. To jsem však nevěděl, co mne ještě čeká.

"Nejlepší je hodit do vody a nechat plavat." řekla paní Kaňková, když jsem dojel opět na start, "dojedeš k finančáku." To byl šok, vzhledem k tomu, že jsem pouze očekával bourání do kuželů někde na molitanovém cvičišti. Ikdyž, Kaňkovi mají smysl pro humor už od dob co si u nich moje ctěná matička dělala řidičák. Onehdy po první jízdě v botanicko-kuřáckých zahradách zemědělky a po očištění masky auta od rybízu a jiné květeny ji prý pan Kaňka vyzval ať se sveze domů.

Po projetí několika aut, jsem vjel na hlavní a štrádoval si to na svoji barokní trojku až do Třebíče, kousek po tom, co jsem vyjel z lesa jsem dostal hloupý nápad - podíval jsem se na tachometr a tam bylo závratných 35 km/h, což bylo o 5 km/h více něž jsem kdy v životě sám dosáhnul. To mne vyděsilo natolik, že jsem mírně zakličkoval a povolil plynový pedál. KONEČNĚ mi došlo, že řídím auto - zásadní věc na kterou jsem poněkud zapomenul vlivem zvnitřňovacího procesu.

V Třebíči již za mnou byla slušná kolona, která se Bohudíky odpojila poměrně brzo, protože na Žeroníňáku už není most. Já nadchnut tímto a s vědomím, že jedu po hlavní jsem si zavtípkoval na účet šlendriástva, co nám (ne)staví most. 

Dojel jsem do cíle a tam jsem svoji propocenou sedačku předal dalšímu kolegovi, který zde již čekal. Jako bonus jsem byl dopraven domů. Při loučení jsem byl pozván na příští hodinu autoškoly/rétoriky/filozofie a já na oplátku slíbil, že toto sepíšu.

Takže tady to máte...

Děkuji za trpělivost a zájem při čtení, pro ty co se prokydali tímto až sem.

FIDo

Do roka a do dne

Aneb, toliko křesťan...

Ano. Je tomu již pěkně dlouho, co jsem za klávesnici usedl s úmyslem napsat něco na Blog.

Omlouvám se těm, kteří očekávali briskní justapozičku, ale opět uvádím jeden ze svých stylizačních slohů. A PRÁVĚ PROTO, se tento příspěvek jmenuje tak, jak se jmenuje, když si dnes opět připomínáme Jena z Husi. Oproti minulým, téměř bujarým oslavám, je letos relativní ticho po pěšině. Jak pak by taky ne. Homo sapiens movisimus (dle Linneho také Gaučálensis) si zvládne připomínat pouze jednu osobnost za rok a letos to je "Kadel". 

Tož tak...

(Pusťte si prosím hudbu - viz níže)

(Dopis na téma: "...jak se mi teď vede...")

Oddaný Jakoubku,

to jest můj dopis třetí z Kostnice poslaný a Tobě určený.

Chci tě obeznámit s děním zdejším. Jak jistě víš, jsem zde, abych očistil jméno své. Mnozí však, strachu o mne majíce, rozmlouvali mi tuto pouť. Koncil tento jsa svolán, by rozřešil otázku dvojpapežství i jiných nešvarů církevních, se zatím pouze zmítá v množství bludů. A já, člověk viery pravé, smím toliko přihlížeti, jak mnozí kněží-svatokupci spřádají své pikle proti mému jménu.

To, co ti zde píši, jsem mnohokráte řešil s Jenem Viklefem a dnes jsem se rozhodl tuto myšlenku ti předat. Proto tě žádám já, Jan Hus, abys v Betlémě ustanovil svátosti dvojí způsoby přijímání také pro lid laický. I oni, jsouce bratry našimi, mají podíl na krvi Kristově, neb On sám praví: "Blahoslaveni chudí, neb jejich je království Boží."Jistě vystoupí proti vám mnozí, kteří, hájíce svých zájmů, budou usilovati o zachování trojího lidu. Já však pravím, byste ve své víře nepolevovali.

Žel zpět k mým tezím, jež jak svíčky pravdy prosvětlují tmu lži (jimi nastolenou), je však do rukou pálí. Svých myšlenek padnouti nedám, neb jest mi sama kniha knih spojencem a čest má se zákonem Božím řídí (tím míním slova Kristova). Objevili se tací, kteří pod pohružkou smrti a spíláním mi do kacířů, buřičů a lhářů, mou vieru zlomiti chtěli. Leč já pevně věřím v obhájení pravdy své, pravdy jediné, bych pak znovu mohl v Betlémě kázat; neb při mně stojí Bůh!

Jan Hus 

L. P. 1414 

(tj. rok zavedení příjimání podobojí v Betlémě knězem Jakoubkem ze Stříbra - na popud Jana Husa)

(pro navození atmosféry doporučuji pustit na podkres)

Děkuji za přečtení, prosím čile komentujte.