Vlastní charakteristika

aneb návrat do minulosti. Psalo se onehdy 12. listopadu léta Páně 2012, když jsem toto dílko začal modelovat a nyní mám jedinečnou příležitost, porovnat je se svým dnešním já. Přeji příjemnou zábavu.

Kniha se stává knihou, když se čte a potom ožívá! Jp101

Pravda, ne příliš aktuální fotka, ale hezká...

Vlastní charakteristika

Moje postava nijak  zvlášť nevyniká z davu. Na středně velké hlavě pokryté hnědými rovnými vlasy se šklebí, mračí, nebo usmívá můj obličej. Hnědé, krátkozraké oči se věčně skrývají pod brýlemi, které toho se mnou už mnoho zažily (a podle toho vypadají). Ty drží můj oblý a dalo-by se říci normální nos. Ještě níže si stále něco breptá má nezastavitelná pusa, s asi zdravým, rovnátky poupraveným chrupem.

Moje celková "zaoblenější" postava bývá zpravidla oděna do neutrálních tmavých kalhot a někdy nápadného trička. Pokud zrovna nosím hodinky, tikají si nejčastěji na pravé ruce, ne proto, že bych byl levák, ale protože na mé levé ruce jednoduše zavazejí.

Moje vlastnosti jsou sbírka všech "středně špatných" důkladně zamaskovaná nějakými těmi ucházejícími. Tak například, za fantazií se schovávají nesoustředěnost, roztržitost a zapomnětlivost. Za mírně galantním chováním (samozřejmě pouze k těm, kterých si vážím) už číhají zlomyslnost, škodolibost a sarkazmus (k těm, kterých si už moc nevážím). A nakonec za představivostí a obrazotvorností kují své pikle hypochondrie, pesimizmus a občas je navštíví i lehká forma paniky a deprese... A to podle spolužáků prý není pravda!? (Nevěřím!)

Na druhou  stranu, i přes tyto věci, a i přes mé motto:"Život není spravedlivý, od toho je tady smrt!" se na mé tváři objevuje občas i "úsměv". Takže nakonec tato postavička, neustále obklopená svými nákresy různých technických "blbostí", vypadá a chová se vcelku normálně (oproti tomu, co o sobě právě napsala).

I já sám při porovnávání sebe sama s tímto textem shledávám jisté nesrovnalosti, proto neostýchejte se a do komentářů pište tři rozdíly.

Dále nominuji všechny bloggery a bloggerky, aby se také podělily o nějaké své staré dílko v původním znění a odkaz zanechali v komentáři.

Děkuji za přečtení.

Moje poprvé

Bylo to po škole.

11. června

S Aničkou a Druzií a Milencem

 na jednom temném záchodě, kam ani oko nedohlédne.

První takty předehry odehrály se již při posledních dnech zimy. Natáčelo se tenkrát video pro Finy, které ovšem zaniklo ještě před svým vznikem. Nicméně u třetí kamery stál jeden zajímavý člověk, který mne v mnoha věcech inspiroval. Právě v oněch dnech fotil  na svitek na svého Pentacona Sixe pan učitel Hučín, a tak se zrodila má fascinace.

Druhé dějství se odehrálo doma. Věděl jsem, že babička s dědem měli staré zrcadlovky, se kterými jsem si jako malý hrál. Ihned po příchodu jsem začal horlivě přehrabovat skříně. Snad abych zavzpomínal, možná jen proto, abych utekl ze světa, který se mi tou dobou bortil pod rukama. Heuréka - nalezl jsem!

To jsou oni miláčci mých prarodičů.

A pak nastal onen vytoužený den.

Náš laboratorní tým.

V rámci chemických kroužků, které jakoby snad měli být pouhou záminkou pro "dyndání" dalších peněz a pomůcek z EU, jsme vyvolávali černobílý film. Ten je ale nutno řádně exponovat, aby to mělo nějaký ten smysl. No a čím jiným než učitelovým Pentaconem. No a nebyl bych to já kdybych nepožádal o spoluúčast. 

Protože jsem se Flexarety ještě bál - byla to babiččina milovaná a já ji nechtěl zkazit - vzal jsem raději Lubitela (toho Milence). Nabili jsme oba Fomapan 100 a šlo se fotit. Pro mne jakožto začátečníka bylo nejrozumnější fotit venku s přirozeným světlem.

Ale jak to u géček bývá dělali jsme samozřejmě blbiny.

Život je boj

Snad tou největší, byl můj návrh dát si fotku s paní ředitelkou. Tato fotografie byla pořízena Sixem, protože už byl odzkoušen a byla proto větší šance, že se dílo podaří. Pravda, tu šanci snižovala akorát skutečnost, že jsem ji fotil já. Kupodivu nás paní ředitelka nevyrazila hned po našem vpádu a dokonce se nechala přemluvit k jednomu snímku. Zprvu se sice bránila, argumentujíce svým pracovním nepořádkem na stole, ale jen o oka-mžik později byla uzemněna mou smečí, kterak jsem prohlásil, že to aspoň bude vypadat, jako že pracuje... Bohudík, je to nejlepší paní ředitelka, kterou jsem kdy potkal a nejspíš jsem mezi učiteli již takovou legendou, že mne nejen nevyhodila, ale ani nepoužila výchovného opatření. No a fotka se taky povedla.

Tak to jsou moji kolegové a paní ředitelka,
 která se asi ještě vzpamatovává z toho, co slyšela.

Pak ale přišel ten pravý moment. Po mém půlhodinovém zběsilém lítání po chemické laboratoři, kdy jsem si při rozpouštění ustalovače postupně uvědomoval, co a komu jsem to vlastně řekl, nastal čas pro ten pravý artistický kousek.

"Grupáč na záchodku."

"Ani, ty mi podrž to dlouhý...
Veru ty ty kulatý...
JAU - to byla moje ruka!"

Keep calm
and
SHOOT FILM!

Film je nutno vyvolat, ale do té doby by už nesmí být exponován světlem, proto se musí potmě navinout na cívku a dát do vývojnice - která už světlo nepropustí. Vše samozřejmě v naprosté tmě.ALE. V životě jsem to nedělal a to samé  mé dvě společnice. Takže, jsem jako pravý muž - macho zavelel a rozdělil úkoly. Místo klasické improvizace na placu se spoustou zmatků byly už jen ty zmatky. Ale po příjemné půlhodince s děvčaty se mi i mimo jiné podařilo ten film navinout. Potom už jsme vylezli na světlo a začala ta Jindrovská trojka (viz Jp99) - tj. vývojka, přerušovač a ustalovač. Po půlhodině obracení a rozmáčení prstů bylo dílo dokonáno, Bohužel vlivem našich příjemných chvilek na záchodě, jsme jaksi nestíhali (resp. pan učitel), a tak byla vývojnice po poslední lázni zalita vodou a mě vražena do rukou, abych si to prohlédl až doma (a nezdržoval). Děvčata byla bohužel tímto stanoviskem mírně zarmoucena, ale fotografie spatřila hned druhý den.

Milovaný
milovník

Slzičky téměř kanuly...

Ta nejpodstatnější věc zde nepadla, já jsem to všechno ušil v tajnosti před dědem, abych ho překvapil, takže skutečnost, že jsem měl film ještě ve vývojnici dodal celému obřadu odhalovaní větší efekt. Jakmile byli doma všickni, svolal jsem je k sobě všechny a pateticky jsem strhnul bundu, kryjící tajemný, neznámý předmět. V tu ránu děda pochopil. Na stole stála vývojnice a foťák se kterým si hrály dvě generace jako s hračkou. Když jsem mu pak vše vypověděl a spolu s ním si poprvé prohlédl svitek, jen těžko se bránil dojetí. To je tak, když ti mladí a perspektivní udělají pár kroků zpět a ohlédnou se...

                         A naše fotogrupa!                         

Moji kolegové těsně po vyvolání svého prvního filmu.

Děkuji za přečtení.

Prosím, komentujte, sdílejte, pomlouvejte...

FIDo

Anglie 2015 - Den druhý - What ever you do, don´t speak french!

Začněme tedy po té dlouhé době tam, kde jsme skončili.

Autobus přijel!

Teď už konečně sedím a můžu vstřebávat, co jsem zase prováděl. 

To zme my!

Od té chvíle, co jsem se pokoušel vyfotit Flexou naši skvadru před "Buck-Housem"  bylo mé podivínství exponováno všem. 

Dále jsme se s Ivčou a paní učitelkou Šelovou proběhli po Hyde parku - protože jsme nutně chtěli vidět Speakers corner. Akorát, že když nám to paní učitelka rozmluvila, byla většina zájezdu už na cestě. A my jsme to samozřejmě vzali "kochací" zkratkou - kolem vody. 

A opět jsem si zde černobíle ulevil...

Hydepark je ale i za běhu moc příjemné místo, je zde voda se spoustou kačen, hus, lysek a jiné anglické havěti. Každý trávník je zde zaručeně anglický a co víc, může se po něm i chodit! A i kdybych měl na krku 33 foťáků, pořád bych tím nikoho nepohoršoval, protože zde jsou vítáni všickni.

Hyde Park

Viktorie po druhé...

Ale zpět do autobusu, prodírajícího se londýnskou dopravou. Už od rána mne znepokojuje jedna otázka, s kým budu spát v hostitelské rodině?  I když jsem věděl jméno, nevěděl jsem, kdo se pod ním skrývá.

Mé rozjímání bylo přerušeno nepříjemným zašlápnutím brzdového pedálu, ohlašující konec naší cesty.
Vystupujeme, vytahujem řádně uleželá zavazadla a začíná čekání. Nikdo, nikde...

V mezičase stráveném čekáním na náhradní anglickou paní matku. Se seznamuji se svým spolunocležníkem, Adamem Rothem (škola, že ne s Danielem Rothem...) Na téma vzešla obvyklá a nekonfliktní auta, ovšem onen Rolls Royce nepřijel...
Po půl hodině se ukázalo, že nejsme jen 2, ale je nás ve skutečnosti 5! Zbývající tři byli Vojta Slouka a kolektiv (autoři géčkoidního textu o Anglii na stránkách GTR). Popravdě jsem si myslel, že bude ještě horší něž Michal, ale ono NE! Za těch několik večerů jsem v nich poznal géčka ze staré školy - podivíny (i když menší než já) a spřízněné duše.

Z dálky se vynořil starý Nissan

Paňmáma jede! A skutečně! Brzy před námi vystoupila energická a veselá matka středního věku i vzrůstu. S rychlostí blesku nacpala naše zavazadla a nás do auta a už se jelo! Při jízdě jsme byli pod neustálou palbou zdvořilostních otázek, jeji kadenci jsme ovšem nestíhali a proto reagovali spíše souhlasným citoslovcem hm.

Dojeli jsme před domek ve skrze anglických rozměrů i stylu. Ubytováni jsme byli v místnůstce se dvěma palandami a jedním lehátkem, o kterém se ještě budu zmiňovat. Pokoj, který by pojal asi půl nafrněného českého dítěte jich nyní hostil pět!

Ale rodina to byla skvělá, 1x Máma, 2x děti - malí kluci a pes.

Pokud se týče kluků první se jmenoval Charlie a druhý, který  se nám odmítal představit,  byl operativně pojmenoval Charlie II. Pes, blíže nespecifikované rasy, se jmenoval Monty, což v nás okamžitě evokovalo Montgomeryho Burnse ze Simpsnů...

Po dobré večeři jsme se asociálně sklidili do ložnice a do rána nevylezli. Před spaním se stihlo probrat tolik drbů o učitelích, že z toho žiju do teď. :-)

 Den druhý

Ráno jsme posnídali kontinentální snídani a vyrazili jsme na cestu k autobusu.

Při cestě jsme se od Nigela dozvěděli o tolika věcech o kterých nám učitelé neřekli!

Nepsané právo londýnské hlásá:

Pokud  si v Londýně potřebuje těhotná žena odskočit, strážník je povinen jí poskytnout svůj klobouk.

Pokud si muž chce ulevit na veřejnosti, může pouze, když se levou rukou opře o policejní auto a vykoná potřebu právě na něj. Kuriózní, leč je to pravda. Nutno dodat, že jsme to nezkoušeli...

Další perly padaly, když nám Nigel osvětloval historické pozadí dvou měst Hastings a Brightonu. Protože obě tato města byla již odedávna napadána žabožrouty (Francouzi), je zde fránina  velmi oblíbená...

Zvláště v Hastings jsou na to obzvláště hákliví kvůli onomu debaklu v roce 1066.

Jedno z mála panoramat...

Ty potvory jsou všude!

Pěkný přístav...

Tak jsem se letos moři zase nevyhnul.

Jako v Anglických listech.

Klasický anglický kostelík

Anglické městečko, jak má být.

Dalším místem byl útes Beachy head - nejvyšší v Británii a asi také nejoblíbenější místo sebevrahů.

Parádní den, parádní příležitost k společné fotce. No a když se fotili jiní fotil jsem taky.

Účastníci zájezdu!

Další panorama

Jak romantické...

Ideální místo!

Když tam tak seděla...

Širé rodné lány

Den jsme zakončili v Brightonu, který má vedle svého slavného molo-lunaparku a ruského kola také Královský pavilon. Stavbu inspirovanou Indickou architekturou, jsme ovšem měli jak jinak než pod lešením... (ale ségra, která navštívila ono místo o týden později je už měla opravené!!!)

Jediný způsob jak to maskovat...

Ale poslední tečku za dnem neudělalo kupodivu auto, které mne málem přejelo, ale pořádně mastné, 100% britské a údajně nejlepší Fish&Chips na světě. Takže až budete cestovat Brightonem, zastavte se u Harryho, stojí to za to!

Néní...

Děkuji Patriku Rybníčkovi za digitalizaci fotek tzv. okenní metodou.

Věnováno všem, kteří zmírali touhou po další juxtapozici.

Tvařte se, že vás to zaujalo!  Jp26

Děkuji za přečtení!

FIDo

Prázdniny 2015 - I. První (tý)den

Tak, ale teď už toho mám tak akorát dost.
Celých 9 měsíců teorie a poznávání světa jen skrze knihu!
Pouštím propisku a otvírám dveře.
Musím ven!

Poslední dnové školy byly pro mne nekonečně dlouhé. To pokušení vyrazit někam a něco dělat.
Proto pro mě byla tatínkova nabídka pomoct s rovnáním dřeva tou nejexkluzivnější věcí pod sluncem.
Vyjíždí se už ráno (tedy v 9:00) a jakmile přijíždíme na místo, tatínek instinktivně zapadl do dílny za strejdou na ranní kávu a koblížky (ostatně jako vždy). Strejdovi právě zkolaudovali novou dílnu (a musím uznat, že je velká) a tak se po kávě slavilo. To obnášelo vypláchnout hrníčky od kávy vodou a vyskládat je na stůl v nové dílně. Lžičky se pro jistou nevyndávají, mohly by se ztratit, stejně je z nich většina upevněna řetězem k uchu.

A teď nadešel ten okamžik. Strejda vytáhl z lednice šampaňské a odpálil zátku. Jako vždy se vyvalila hustá pěna, která neochotně stékala do skleniček na kávu, jakoby se jich štítila.
"Vždyť to pění jako bionafta!" zvolal jen strejda a pateticky cáknul troškou sektu na zem. V křeči smíchu se opravdu těžko připíjí šumivým...

Po této historce epizodního charakteru jsme se konečně dali do díla, ale asi jen na půl hodiny, pak se jelo na oběd. Po obědě něco málo a pak zase domů. Je pondělí jdu na varhany, při oné příležitosti jsem pozval do své "samo-hodiny" Tomáše Nováčka, aby si zavzpomínal na nástroj na kterém začínal. Při této příležitosti mi nabídl něco, co bylo mým nejtajnějším přáním a málem jsem prorazil klenbu hlavou, když jsem se to dozvěděl. Ale co, to vám zatím neprozradím!

Zbytek týdne uplynul prakticky stejně. Ráno s taťkem a pozdě odpoledne na kole. Prostě paráda.

Jakať slast!

Věnováno Druzii.

Nechť se na mne nemusí dívat skrz prsty a ať se touto vzpomínkou na prázdninový pařák aspoň trošku zahřeje.

Simplicius Simplicissimus

Prosťáček nejprostší,

tak bych se asi popsal coby fotograf. Protože jsem od přírody velmi jízlivý, už jsem déle nemohl poslouchat Druziinu ostrou (ale oprávněnou) kritiku mých fotek. Koncem školního roku jsem se proto začal této problematice věnovat. Jak ten klasicistní písmák jsem procházel všechny možné návody a tutoriály, prohlížel a analyzoval nejrůznější fotky na Flickru, ale nefotil. Jednou se mi nechtělo, podruhé bylo "hnusně", ale většinou prostě nebyl čas.

Foťák mám už asi rok, ale fotil jsem zatím pouze laborky anebo jen obrazovou dokumentaci, bez jakékoli umělecké ambice. 

FIDo - Kompozice:
Vývěva, promývačka, baňka.

A pak se to stalo...

Psalo se 6.7.2015 - neděle. Je krásný den a my jsme pozváni ke známým na chatu v Poušově. Tato akce byla již tradičně spojena s konzumací vynikajícně připraveného masa a velkého množství alkoholických nápojů. Já jsem ovšem vždy v neděli večer vázán uskupením hudebním, a s trochou nadsázky i zpěvním..., jež se zove Svatomartiňák. A tak onu párty opouštím předčasně. Namířil jsem si to kolem řeky až do kostela. Při odchodu z domu jsem sebral svůj zatím netknutý kompakt a právě ten mě v kapse od kalhot začal po cestě tlačit. Nejprve jsem jej vyndal ven a jen tak nesl v rukách, ale pak mne začali svrbět prsty.

Slunéčko svítí...

Je hezky tak proč to nezkusit. Přiklonil sem se tedy k tomu co jsem prve spatřil, složenému okolíku, protože to je věc gymplákovi známá, ale jakmile jsem chtěl  jen tak zmáčknou spoušť, přiletěla virtuální foto-facka (pravděpodobně od Druzie) a já naznal, že bych si měl rozmýšlet fotku předtím, než ti udělám a ne až doma.

Díky Bohu jsem si naplánoval cestu tak akorát, takže jsem si parádně zafotil a přece nezmeškal zkoušku Missy Quinis Vocibus super Dolorosi Martyr od Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a na Pecce (a tak vůbec...). Co mě opravdu nadchlo, bylo zkrocení mého foťáčku. Zjistili jsme si navzájem, co komu vyhovuje a na fotky se dá již i dívat.

Onen okolík

Blbneme s liniemi

S hlavou vzhůru v oblacích (a v protisvětle)

Hned bych si vylez... (tedy spíš ne)

No a diagonála na závěr

Netvrdím, že se ze mne stal přes noc Saudek, Drtikol nebo Daquere. (Držme se té trojky. Jp - 99)

Posuďte sami, ale aspoň mne ono písmáctví (silně klasicistního typu) naučilo přemýšlet jinak a to se cení.

Věnováno dvěma mladým hrdličkám Patrikovi a Saše

Kéž spolu plachtí životem, kéž vyletí z každé bouře a kéž nám nes*rou po sochách.

Anglie 2015 - Den nultý a prvý - LoŇ-doŇ I.

Mácha, Byron, Shelley...

...ti všickni (a další jiní) se rozhodli vzdát se pohodlí domova a odcestovat někam pryč, do krajiny, která je nějak inspirovala. A tak i já ne-romantik jsem poprvé opustil starý kontinent. Zvláštní příležitost si žádá zvláštní péči při přípravě, kterou jsem já skutečně udělal. V bláhové představě, že budu cvakat 60 za sekundu jsem nakoupil celkem 5 FILMŮ (z nichž je jeden dokonce panchromatický), dále jsem přejel své boty a kožené pouzdro od foťáku voskem na armádní obuv (brzy se ukáže proč) a pečlivě zkontroloval funkčnost svého FLEXY. Jo a taky nějaký to jídlo, občanku, oblečení, libry, FOTOMEZKA a jiné nedůležité věci. Můžeme vyrazit!

FLEXA - Flexaret VI (1965), Meopta Přerov

Inspirován baladami, přeskakuji všechny ty nepodstatné věci, jako: co jsem doma zapomněl, kdo zvracel v autobuse, co jsem poslouchal, co jsem jedl, co nám pouštěli za filmy a voillá. Anglán v Calais se sápe po mém pasu. Ne nespletl jsem se, protože Angličanům skutečně patří i kus Francie, kde ústí Channel-tunnel. Ale o vztahu Anglie vs. Francie až někdy jindy. Autobus najel do vlaku a východ slunce jsme viděli již britský. Kolem sedmé nás začíná budít brzdo-plynové cvičení pána cechu novoformanského...

Což neznamená nic menšího, že pan řidič již pasíruje náš autobus Londýnskou dopravou.

Toť on -nejslavnější komín světa...

Vyhozeni jsme byli u londýnského oka, které se však nestalo naším prvním bodem zájmu. To totiž byly obligátní toalety (jak říkají tělocvikáři haj*íky) a mekáč. Potom jsme se jali zběsile fotografovat Big Ben, protože kolo ještě neotevřeli a i kdyby, přece neutratím 20 liber (=hodně!) za jednu otočku. Pro Čechy by zde navíc měla být sleva, protože nebýt naší škodovky, kolo by neměli! 

Londýn často spojuje nové se starým - viz ona hnusná plastová cedule vpravo.

A začalo...

Vyrážíme prozkoumat město westminsterské! Se svojí společnicí (Ivou) se domlouváme předem na strategii, jak předběhnout to tupé shopaholické stádo a zaslechnout alespoň několik Nigelových slov, aniž bychom byli rušeni stupidním plkáním a tlacháním o tom, jak je" Primark levnej!" A právě v tuto poetickou chvíli konečně přešla obloha z cínového do olověného nádechu a začalo pršet. Se strnulým úsměvem (který má maskovat údivem otevřená ústa) otevírám český deštník - slovy: český - a fotím FOTOMEZKEM dál a dál, a deru se s Ivčou dál a dál. Ovšem teď nastala ta zrada! Najednou slyším povědomý ale nemilý zvuk - deštník dává své sbohem a nadobro mne opouští. Na několik chvil je vystřídán Jančiným, ale o několik okamžiků později přestává pršet úplně (a to doslova, dál už nám nepršelo). No a během těchto okamžiků, když FIDo řeší svůj deštník, procházíme kolem parlamentu.

Ač již hodně dlouho po mém debaklu, Janča se mě stále směje.

Navštívili jsme ten den spoustu dalších zajímavých míst, ale o těch se dočtete v průvodcích. Co nás zajímá, jsem přeci já a mé zážitky, protože jsem jedinečný...(s tím romantismem jsem kecal).

Britská galerie - jako mnohá v rekonstrukci, takže nic moc...

Ovečka Shaun na tisíc způsobu - to není název kuchařky, ale námět charitativní výstavy v covent garden. Popustil jsem tedy uzdu své infantilitě a hledal jsem s Ivčou Shakespearskou ovečku. Potom jsme dostali rozchod u stánko-obchodu s Fish´n Chips, ale znáte mě. Jakožto škudlil jsem na tom odmítal utratit celých 8 liber, a tak jsem se raději kochal po nejdražším městě světa.

Sama velká Viktorie!

Já prostě nemohl...

Nožičky šmatlají, konec se blíží...

Schyluje se k pozdnímu odpoledni, kdy jsme se ušmatlaní dostali na sraz s autobusem. Asi po hodině čekání a jednom netrpělivém telefonátu jsme se dočkali. Sice víme, že kdybychom jeli koňmo, byli bychom rychlejší, ale i tak jsme rádi, že již brzy staneme na prahu našich nových rodin.

Věnováno Patriku Rybníčkovi, slavnému  třebíčskému fotbalistovi.

Tož be continued...

Konec...

Začínat od začátku je už podle mne klišé, takže co začít od konce?

31.8.2015 poslední prázdninový den

 Jdu si naposledy zahrát o těchto prázdninách. Vzpomínám. Hlavou se mi honí myšlenky na to všechno, co jsem prožil. Při tom vzpomínání začínám svou poslední prázdninovou  improvizaci. Úryvek z ní následuje. Dohrál jsem, zavírám varhany a po 2 měsících vracím klíč.

Tak jsem zakončil své prázdniny já.
Chcete vědět, co jsem prováděl?
Jak jste prázdniny skončili vy?
Pište do komentářů.

FIDo

Možný update...

Právě jsem si zajistil osobu, která bude provádět korektury mých stránek. Není jí nikdo jiný, než věhlasná houslistka, kytaristka, klavíristka a tak vůbec všeumělkyně každým coulem, paní bakalářka Petra Dolíhalová - krotitelka dravé zvěře (nás 4) na plný úvazek, která si mimo jiné přilepšuje prací na biskupství...

Ano máma... 

Asi to už nemohla dál vidět...

Toť ona - hrdinka běžných dní

Dies irae...

aneb: Držme se té trojky... (Jp-99)

Úvod:

konče dneškem jsem zažil celkem tři šílené dny, které měly ověřit nejen moji muzikálnost, ale také sílu a výdrž mých nervů. Byly to dny: pondělí 1.6. , sobota 6.6. a v neposlední řadě také neděle 21.6.

Za prvé:

Pondělí 1.6.2015 - 15:00

Zkoušky - postupovky - akordeon

Začni na plno a postupně přidávej!

Hned po chemii (která Bohudíky nebyla tentokrát špinící) jsem vyrazil na oběd, protože solidní hudba musí mít solidní základ (později jsem zjistil, že je to jedno). 

S nově nabranými silami obracím kurz směrem ZUŠka, kde je po mně už sháňka, protože se nikomu ke zkouškám evidentně nechce a vážená komise se již značně nudí. Trošku jsem se rozehrál a jdu na to. Jak už jsem psal předem, nejslabší článek mého výstupu je Hdur (jejíž velký rozklad akordu neumím plynule dodnes //posměšilý úšklebek autora - ZASE). Usedám na židli a ve stylu Ozerové si připravuji své místečko - samosebou, že jen hraji o čas před hraním a vnitřně hledám klid. No, už je mi to blbý, a tak se ptám, jestli začnem tím obligátním, pak to artificiálním a pak to nonartificiálním. 

(Překlad: nudná stupnica, pak fuga a nakonec "Frantazie"...)

Už si štimuju kolky na zebru (chystám prsty na klávesnici), když vtom jsem mile překvapen odpovědí Leoše Valy (velkého zastánce stupnic), že ji hrát nemusím. - To byla úleva.

Jdem' na fugu. Mám ji moc rád, protože se jedná o fugu barokní a složil ji Čech - Johan Caspar Ferdinand Fisher (VELMI ČESKÉ JMÉNO, ŽE?) - který se narodil sic o několik stovek let přede mnou, ale rovněž 6. září! Fuga je v Gdur a užívám si každý její takt - což prý bylo poznat. Šlo to vcelku v pohodě až na jedno malé škobrtnutí, které jsem pomocí základních znalostí harmonie zamatlal...

No a včil přijede Vladimír... tedy on přímo ne, ale musím uznat, že i v době moderní superdemokracie se na mne díval zbytek ulice puritánsky skrz prsty, když jsem začel hrát Frantazii ve finální ruské dynamice - forefortefortissimo (bylo mi to doporučeno učitelkou - učitel má vždy pravdu, že?). Z poslední části jsem ale trochu rozpačitý, nebť mám ještě kramlavý kolky (prsty) ale nakonec jsem vše uhrál na ty city a na to srdíčko a ač nejspíš všickni tři členové komise dotyčnou skladby hráli již mnohokrát (nejčastěji na sjezdech strany...), bylo jim jedno, že jsem si v průběhu hry konec mírně upravil - ale pořád v duchu skladby -

красный!

Tak jsem byl za svůj herecký výkon s plným nasazením odměněn jedničkou (a následně Šavlovým tancem z knížky melodie SSSR na příští rok). Mám pocit, že dokážu snad všechno. Za vůně rozteklého asfaltu a propoceného trička se vracím domů...          //říká člověk, kterému voní nafta po květinách...

Za druhé:

Sobota 6.6.2015 - 13:00

Zkoušky - závěrečky - varhany

Naordinoval jsem si autoletargii - abych redukoval stres - marně.

Všechno půjde, hrál jsem to už asi tisíckrát, aspoň si ozkouším nástroj - nemám rád elektroniku...

No, nešlo...

Po několika hodinách čekání jsem byl vyzván, ať předstoupím, protože pan Vala spěchá. Bohužel pan Vala musel ještě jít něco vyřídit do oválné pracovny, a tak jsem byl ze zkoušecí třídy vyhozen a čekal dalších 30 min. Když jsem byl na řadě, vstoupil jsem do třídy usedl k nástroji, mírně zkritizoval registraci pro mne zde připravenou na nástroji. Mým biřmovacím jménem jsem byl "Wilíkem" povolán k hraní - a v tom se z pěti fajn lidí, kterých si vážím a se kterými se mnohdy i znám stali v mých očích supi (aniž bych chtěl), kteří čekají na každou moji chybu. Přiblížil jsem se k manuálu, abych začal hrát první skladbu 312.

Průser, klepu se jak prase!

- lépe by ten pocit ani zaznamenán býti nemohl. Dopadla hrozně - prý jsem ji ještě více dokázal "zEbenizovat" a to je co říct. Další skladby už byly jen horší a horší. Některé takty byly dokonce kompletně vedle. 

Opět jsem vyhnán na chodbu. Učitelé se radí. Brzy jsem pozván zpět - potřetí vstupuji do třídy - "Wilík"  stojí a napřahuje proti mně ruku. Gratuluje mi, že jsem prý prolez jen tak tak. Jsem jak v Jiříkově vidění - nebo spíš jako kdybych prvně viděl "ká-jedničku". Dívám se po zkoušejících, jestli se tu někdo horkem nezbláznil, později mi došlo, že to všechno dokázal Leoš. Díky tomu, že je překecal jsem mu nadosmrti dlužníkem a nadosmrti vděčný  - a možná taky hraju dál, protože jsem málem na krucifix přísahal, že budu dál hrát a hrát. Absolutně v troskách se smíšenými pocity se potácím domů. Vidím, že je otevřený kostel sv. Martina - jdu ke mříži a využívaje toho, že nikdo není poblíž, začínám rozmlouvat modlitbou s Bohem. 

Co teď, co budoucího,
ty jsi všeho povědomý,
já jsem srdce tupýho,
sám svého nepovědomý.
Tys smysl, rada všeho,
neomylná prozřetedlnost:
já pak pychu zlostného
všecka všudy ošemetnost.

Tys propasti dno,
svršek, já nejmenší krůpějička:
ty jsi slunce okršlek,
já jeho malá jiskřička:                                                // onen odlesk boží slávy v každém z nás
ty jsi květu samý květ,
já jsem jen pejří polední,
rosy's rosa, nový's svět,
já pak bublínka večerní.

Bedřich Bridel: Co Bůh? Člověk?

Ač mi to nikdo nechce věřit, zakusil jsem právě nejnižší malost, byl jsem odzbrojen, byl jsem pokořen, byl jsem nic. Nechci zacházet do osobních intimností tohoto mého dialogu s Bohem. Nechť to zůstane jen mezi námi dvěma (resp: 4 - protože Trojice + já - ach, ty problémy spojené s trojjediností). Otřel jsem slzy a za podivného závanu vzduchu jsem vstal s pocitem, že se zde nemám litovat, ale mám jít zpět do onoho labyrintu a konat svůj úkol dál s myšlenou na onen odlesk boží slávy, který jsem utvrdil při biřmování.

A konal jsem.

Mimo jiné, když jsem si vybíral textík k recitaci (,protože Villona mají stejně všichni). Padl mi do oka výše zmiňovaný text jezuitského, barokního autora, kterým jsem předtím nedokázal plně proniknout a který se odhalil býti jedním z důležitých a dosud chybějících dílků skládačky života mého...                                                                                                                  //(věřte či nevěřte - je to tak)

Za třetí:

Neděle 21.6.2015 - 10:30

První moje mše - křest ohněm - to dá rozum, že na varhany

Včera jsem dostal onen slavný dekret a dnes jdu na to.

Po drobných ranních zmatcích opouštím nakonec svůj domov (pro jistotu nesnídám, protože alespoň nebude nic, co bych mohl vrhnout - i při takto nízkém kůru by se to rozstříklo nejspíš všude...) a nechávám se zavézt Leošem na ono osudné místo - kostel sv. Martina v Čáslavicích. 

Historie/hysterie se málem začala opakovat!

Zasunuli jsme čísla do rámečku, aby lidi věděli, o kterou píseň se zrovna pokouším. Leoš zahrál slavnostní preludium (bylo první svaté - chudáci děti) a první sloku.

Po zasednutí za maličký rozvrzaný nástrojek jsem měl začít Kyrie - a přepínat dynamiku malým pedálkem - to nešlo, protože v tom nebyl žádný rozdíl - takže zmatek, hrál jsem a Leoš mi rejstříkoval asi jen pět mikronů nad prsty.

Pokračujeme v krasojízdě. Gloria bylo šílené, protože nemám rád Adur a levá noha začala z nenadání nezastavitelně oscilovat (cca 5 Hz), a tak - něco se ututlalo, něco přeskočilo, něco "zEbenizovalo".

Žalmík - Okuste a vizte (mezi varhaníky též známý jako okoštujte - uvidíte) - už byl v trochu větším klidu, ale nohou jsem třepal pořád - jak směšně to mohlo vypadat... Ač jsem "Salákovsky" dul (tedy spíš se snažil) prý jsem stejně nebyl slyšet. Ještě, že vedle pořád seděl můj strážný anděl - Leoš!

Přiznám se dobrovolně, při kázání jsem se připravoval a domlouval s Leošem co dál, ale stejně bylo určeno převážně dotyčným dětem (soudě podle repetovaného oslovení děti...). Dostal jsem zlomovou otázku, jestli to nechci už pro dnes vzdát. Po dlouhém přemýšlení jsem řekl své jednoznačné ne, které se následně ukázalo, jako šťastné. Dostal jsem ty nejdůležitější rady: seď rovno, zhluboka dýchej a zapři se jednou nohou vzadu a  druhou vpředu.

A opravdu to pomohlo! Nemůžu tvrdit, že už to pak bylo lážo-plážo, ale hrálo se mi jednoznačně lépe. Do úplně největšího klidu jsem se dostal, když jsem improvizoval (záměrně) při přijímání. Opět se přiznám, že jsem ten chuďoučký čtyřakorďák, co jsem tvořil jednou prošpikoval vybočením (opět záměrným), které bylo ovšem mnou pouze vykradeno z Pána prstenu (ale zamaskováno, protože hobiti do kostela jaksi nepatří...)

No, dohrál jsem mši, po které otec Stanislav před vyděšenými křesťany zmínil i to, že jsem hrál prvně. Další rozhovor pokračoval v sakristii, kde se jak Leoš, tak i otec snažili uklidnit ono vyklepané individuum. Nakonec jsem i rád, protože u zkoušek to bylo horší a navíc se říká, že nejhorší je start (Karel mi říkal, že mi zbývá ještě dalších 9 mší, které budou tak nějak zahrané/zkažené.) a myslím, že na tom asi něco bude. Nakonec jsme oba dostali od pana faráře "alespoň" cestovné - argumentujícího tím, že dělník má právo své mzdy (no cukal jsem se - jak by né). Rozpačitě jsem nakonec přijal a pan farář si pro jistotu hned zapsal mé telefonní číslo (v Čáslavicích je totiž nestálá varhanní služba). Vřelým stiskem ruky se loučíme.

A to jsem myslel, že už budu mít dnes klid!

Večer zkouška s Paikem - bláhově jsem si myslel, že bude "spací" a ono ne! Byl jsem jediný (a už dost ochraptělý) tenor a navíc rozdávaly se nové věci. Inu tak, vydal jsem se na dlouhou pouť, kterou přeruší jedině smrt nebo artroza (či jiné poškození prstů).

Děkuji proto všem, co mě podporovali, nebo alespoň po ty tři dlouhé roky trpěli. 

Práce nekončí, naopak, ZAČÍNÁ!

Přejte proto novému třebíčskému varhaníkovi hojnost darů Ducha Svatého.

Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím, ať zářím pokojem - AMDG.

(moje "multicredo" mých patronů)

FIDo V.

Milimetr na milimetr!

Jak už to tak bývá, nic není věčné 

(až na lásku Kristovu - samozřejmě). 

Byl jsem zrovna na cestě ke známým, když vtom se mi začnou rozpadat brýle. Při prozatímní opravě kyanoakrylátem bylo rozhodnuto, že se pořídí nové. Hned ze začátku bych se chtěl distancovat od různých aktů maloměšťácví a buržoazních přežitků. Brýle jsou pro mne pouze nutné zlo, které omezuje mé periferní vidění, popřípadě Ariadninou nití ve světa velkém labyrinthu...

Osamělé brýle dožívají své poslední dny...

Před týdnem jsem si zašel do optiky, a protože jsem mezi bližními svými vyhlášen svou nerozhodností, chtěl jsem vám poreferovat o celkovém průběhu mé zdejší návštěvy. Zapínám proto stopky na svém "bellově přístroji" a beru za kliku. Prodavačku jsem hned z počátku uklidnil tím, že jsem ji vylíčil své požadavky na něco robustního a celokovového. Dáváme se do výběru - jako vždy zvítězí methoda vylučovací. Čím jsem starší, tím jsem asi víc otrlejší nebť při výběru brýlí jsem strávil sotva 11 minut, což je od minulé půlhodinky citelné zlepšení (potěšující převážně moji doprovodnou družinu). Pochopitelně, jedná se o brýle dioptrické - je důležité usadit je přesně (takříkajíc milimetr na milimetr...) - což je má oblíbená část, protože se zase po dlouhé době v tomhle chladném světe dočkám upřeného pohledu ženy do mých očí. A jak praví básník, oči jsou okna do lidské duše člověka ...                                                                                           //potměšilý úšklebek autora

A pak se to stalo!

"Pani, vy ste mi tam měnila ty šroubky a poškrábala jste mi sklo!!!" nečekaně začala klavírovat jistá dáma již "znalejšího" věku." to jak ste mi to dala do toho stroje tak tady mám dvě čáry!!! Milimetr na milimetr přesně!!! To se náhodou stát nemůže!!!"klavírovala dále a aby umocnila svůj problém, který zajímal opravdu celou optiku, začala bouřlivě gestikulovat. Paní optička chtěla využít pauzy v přídechu mezi jednotlivými větami, aby obhájila svoji práci a aby jí vysvětlila, že se brýle do žádného stroje nedávají, a tak vůbec. Bohužel se jí to nedařilo, nebť se stále snažila držet pravidel slušného vystupování - nejspíše byla pamětliva toho, že svět stojí na řádu... Ovšem ani Komenský s Kusánským by nedokázali harmonizovat protiklady této existence s cílem lepšího (a tiššího) místa pro nás ostatní vyděšeně přihlížející. Po asi deseti pokusech zahájit ofenzivu, po deseti doslovných repeticích těchto, pro nás již notoricky známých, slov se ji konečně podařilo vše osvětlit. My ostatní jsme si už už mysleli, že je po všem, ale šeredně jsme se mýlili. Ona dotyčná pojala podezření (mylné - samozřejmě) o tom, že paní optička do ní pouze cpe nějaké prázdné fráze, kterými ji chce obalamutit, protože je nepochybně velmi zlomyslná. Ethanol (pravda, částečně znečištěný trochou té minoritní krve) v jejich žilách začal vřít a paní začala ještě bouřlivěji hájit svou pravdu, deklamujíce tím, že brýle si zásadně dává brýle na stůl"takhle a néé takhle" (to opakovala asi milionkrát), že ty brýle potřebuje ke čtení (velmi směšné...), a konečně, že i kdyby položila ty brýle "takhle", tak se jí přece nemůžou udělat ty škrábance takhle - milimetr na milimetr přesně!

Mezitím jsem já druhou paní optičkou absolvoval ony "pohledy do duše", při kterých jsem si samozřejmě nemohl odpustit doplnit/upřesnit onu poznámku, že je nanejvýš pozoruhodné, že má brýle poškrábané pouze na optických středech (to vyboulení), a co víc, že mě paní optička zaměřuje zorničky kupodivu také milimetr na milimetr přesně! Náhoda? - Nemyslím si... - Smáli jsme se oba.

Míříme k pokladně, paní optička pořád doufaje ve výtězství rozumu ukazuje oné existenci model čočky a její řez - a opět by Komenský neuspěl, protože ani názorná ukázka paní nepřesvědčila. Paní optička už vzdala jakoukoli naději a navrhuje jí, že ty skla vymění (ze svého!) - byla už velmi znavená blbostí lidskou jež se zdá býti nekonečnou. Existence pojednou mění tón, odmítá opravu argumentujíce svojí vysokou čtenářskou aktivitou a loučí se ostrým práskem dveřmi s tím, že jenom chtěla, aby bylo vidět jací lidi dneska jsou (což se jí mimochodem podařilo přímo fenomenálně)! Tento koncert lidské hlouposti (a patrně i opilectví) trval bezmála dalších 9 minut - a kompletně s dynamikou fortisimo. Myslím, že s tímhle by měla leckterá operní zpěvačka problém - inu alkohol je síly zdroj! V momentě, kdy zmizela se začal zbytek optiky hurónsky smát. "Klaním se před Vaší asertivitou," řekl jsem oné optičce-gladiatorce a ODEŠEL JSEM DO HÁJE ...

...

O týden později jsi jdu pro hotové brýle, konečně se mi splnil můj dlouholetý sen o samozatmavovacích čočkách, kteréž se budou hoditi obzvláště nyní v létě.

Opět fotečky:

Nové okuláry

Staré okuláry

Celá sada

Sice mne jakožto moraváka značně pohoršuje, že na sobě mají město Prahu, ale jsem rád, že ne Berlin nebo dokonce Peking...

Opět děkuji všem, kteříž se prokousali až sem.

FIDo V.

Průzkum

První prohlídka

aneb co jsem si to zase koupil...

!Varování!

 Následující text je příšerně dlouhý a slabším povahám se doporučují denní přestávky pro vstřebání všech těch zbytečných rozšiřujících informací.

Pár slov na úvod:

Po dlouhé době zde přibyl nějaký ten "alla-organologický" článek. Nemusíte se bát, protože úroveň pochopitelnosti textu se budu snažit držet co nejvýše. Myslím, že budu moc do budoucna slíbit více textů a textíků všech různých stylů, nicméně jsem se rozhodl, že se pokusím vzkřísit toto (a možná ještě jedno) harmonium o svých letních prázdninách. Plánuji vydávat každou neděli týdenní update. Nebude však obsahovat jen zdlouhavé, nikam nevedoucí, popisy dějem, ale i líčení všech mých obyčejně-neobyčejných zážitků, strastí, dojmů, možná nějaké mé zdařilejší slohové dílko, anebo jen nějaké pěkné fotečky, protože...(No nepřebíhejme.)

Každopádně, moji nově nabytou chuť podělit se s FBI (a s vámi) o mé nepodstatné příběhy epizodního charakteru, budu v současných i nadcházejících dnech využívat jak k pobavení gramatických škodolibců, tak i k odlehčení mé dušičky (u které objevil jistý renomovaný gynekolog sklony k psychopatii).

A teď k věci:

Motivační obrázek na úvod

Výrobní štítek - to co z něj zbylo...

Technické specifikace:

• Výrobce: Jan Tuček, Kutná Hora a PH.I. Trayser&Comp., Stuttgart
• Rok výroby: neznámý (zatím!)
• Opusové číslo: neznámé
• Model: neznámý (uznávám, to už není vtipné...)
• Typ: tlakový
• Rozsah: (C-c4) 61 kláves, (C-a) 22 pedálů
• Dodávka vzduchu: nožní šlapání, postranní páka
• Vzduchové hospodářství: 2 klínové - čerpací, 1 faldový - zásobní 

Dispozice:

Bas (C-f1) :

• 1 ... Cor Anglais 
• 3 ... Chybí - pravděpodobně Fivre 
• S ... Sourdine (tzn. "Dusítko") - převzato z Cor Anglais
• F ... Forte (to zná asi každý...)

Pedál (C-a)

• 2 ... Chybí - asi něco jako Bombard, Bourdon anebo něco více velkolepého...

Diskant (e1-c3) :

• 1 ... Flúte
• 3 ... Flageolet
• T ... Trémolo - převzato z Flúte
• F ... Forte 

Pomocná zařízení: (oba štítky chybí)

• Expression (betálná vychytávka)
• Grand Jeux - "tutti jedním tahem"

Pár obrázků na oddych... :-)

Trošku efektů (aby nebylo vidět poškození)

Tedy, není to "jenom obyčejné harmonium", ale pedál-harmonium. 

(Asi jediný dobrý důvod, proč jsem ten "prožranej krám" koupil) 

Průzkum trhu:

To dá rozum, že když něco koupím a nevím o tom skoro nic, že se chci poučit. Zatím jsem překvapivě nenašel identický nástroj, ale zato velkou řádku podobných. Tento "model" skříně je u Tučkových tlakových harmonii velmi oblíbený a běžný. Například zde je video téměř stejného kousku -  vyrobeného ale bez pedálu, takže si můžete udělat představu jak to asi může znít. Nakonec jsem našel ještě jiný kus - tentokrát s pedálem (ale je menší...) - a v mnohonásobně utěšenějším stavu. Zde (na konci stránky).

Mít pedálové harmonium je vzácnost, kterou si rodičovské sdružení ani nedokáže představit. Toto harmonium původně sloužilo k liturgickým účelům v jistém evangelickém kostele, poté dělalo radost jedné varhanici, která ho obětavě napustila lignofixem. Ovšem ona paní "onemocněla zákeřnou nemocí " (jak se to dnes píše na školách) - narodilo se jí dítě a bylo potřeba místo na postýlku - harmonium bylo na prodej. Já jen doufám, že se najde nějaké pěkné místečko, kde bude moci sloužit dalších několik generací - třeba i liturgicky.

Mrknem' se blíž?

//nudný popis 1

Harmonium vypadá ze vzdálenosti asi sta metrů jako nové! Ovšem, když se přiblížíme, takříkajíc na dotek, prozřeme. "Vylehčovací" práce proběhly velmi úspěšně, několik kolonií, předpokládám, toto harmonium už asi odchovalo... Boční pláty jsou prasklé (po létech - půjde snadno slepit klihem), několik soustružených ornamentů chybí stejně tak, jako konce dřevěných lišt, stojan na noty se rozpadl (takže znovu a lépe - uděláme kopii původního), dřevěná madla jaksi vržou, když se ten náš cvalík přenáší. Taky bude asi něco s nožičkama - harmonium se houpe. Mám navíc důvodné podezření, že zde mohlo dojít k nějaké fušerské opravě, která měla asi zvýšit strukturální integritu skříně. Podle Tomáše Nováčka to všechno spravování a kopírování ale nakonec přece jen smysl mít bude - a to už jen z pouhého faktu, že nástroj je k tomu, aby se používal.

Motivační fotečky:

Mám prostě rád tu zebru pruhovanou...

Extrém na poli vylehčovacích prací...

Mrknem' se dovnitř?

//nudný popis 2

Uvnitř nás ale čeká milé překvapení: vše je v pořádku a nevylehčené! Samozřejmě vyjma okožení měchů - ale co byste chtěli po sto letech. Ač jsou mosazné jazýčky srdcem celého nástroje, je poměrně snadné se k nim dostat - odklopíte dvě páky a vyklopíte půl harmonia ven - no a jste tam. Při zevrubné inspekci jsem zjistil, že toto harmonium má lepší jazýčky než by mít mělo - nejspíš se jednalo o nějaký prestižní model, protože jazýčky opravdu dodala věhlasná německá firma PH.I. Trayser&Comp., Stuttgart, jak je patrné na jejich rámu. 

Zde dnes skončíme a hlouběji dnes nepůjdeme.

Pokračování příště!

Závěrečné obrázky:

Vlevo bas, vpravo diskant, nahoře 8' ,dole 4'.

Vidíte, že nekecám!

Hostina červotočů na hlavním mámu

Onen slavný pedálový strojek.

A takhle to vypadá uvnitř!


Děkuji všem, kteříš se až sem dopracovali.

FIDo V.