Vlastní charakteristika

aneb návrat do minulosti. Psalo se onehdy 12. listopadu léta Páně 2012, když jsem toto dílko začal modelovat a nyní mám jedinečnou příležitost, porovnat je se svým dnešním já. Přeji příjemnou zábavu.

Kniha se stává knihou, když se čte a potom ožívá! Jp101

Pravda, ne příliš aktuální fotka, ale hezká...

Vlastní charakteristika

Moje postava nijak  zvlášť nevyniká z davu. Na středně velké hlavě pokryté hnědými rovnými vlasy se šklebí, mračí, nebo usmívá můj obličej. Hnědé, krátkozraké oči se věčně skrývají pod brýlemi, které toho se mnou už mnoho zažily (a podle toho vypadají). Ty drží můj oblý a dalo-by se říci normální nos. Ještě níže si stále něco breptá má nezastavitelná pusa, s asi zdravým, rovnátky poupraveným chrupem.

Moje celková "zaoblenější" postava bývá zpravidla oděna do neutrálních tmavých kalhot a někdy nápadného trička. Pokud zrovna nosím hodinky, tikají si nejčastěji na pravé ruce, ne proto, že bych byl levák, ale protože na mé levé ruce jednoduše zavazejí.

Moje vlastnosti jsou sbírka všech "středně špatných" důkladně zamaskovaná nějakými těmi ucházejícími. Tak například, za fantazií se schovávají nesoustředěnost, roztržitost a zapomnětlivost. Za mírně galantním chováním (samozřejmě pouze k těm, kterých si vážím) už číhají zlomyslnost, škodolibost a sarkazmus (k těm, kterých si už moc nevážím). A nakonec za představivostí a obrazotvorností kují své pikle hypochondrie, pesimizmus a občas je navštíví i lehká forma paniky a deprese... A to podle spolužáků prý není pravda!? (Nevěřím!)

Na druhou  stranu, i přes tyto věci, a i přes mé motto:"Život není spravedlivý, od toho je tady smrt!" se na mé tváři objevuje občas i "úsměv". Takže nakonec tato postavička, neustále obklopená svými nákresy různých technických "blbostí", vypadá a chová se vcelku normálně (oproti tomu, co o sobě právě napsala).

I já sám při porovnávání sebe sama s tímto textem shledávám jisté nesrovnalosti, proto neostýchejte se a do komentářů pište tři rozdíly.

Dále nominuji všechny bloggery a bloggerky, aby se také podělily o nějaké své staré dílko v původním znění a odkaz zanechali v komentáři.

Děkuji za přečtení.

Moje poprvé

Bylo to po škole.

11. června

S Aničkou a Druzií a Milencem

 na jednom temném záchodě, kam ani oko nedohlédne.

První takty předehry odehrály se již při posledních dnech zimy. Natáčelo se tenkrát video pro Finy, které ovšem zaniklo ještě před svým vznikem. Nicméně u třetí kamery stál jeden zajímavý člověk, který mne v mnoha věcech inspiroval. Právě v oněch dnech fotil  na svitek na svého Pentacona Sixe pan učitel Hučín, a tak se zrodila má fascinace.

Druhé dějství se odehrálo doma. Věděl jsem, že babička s dědem měli staré zrcadlovky, se kterými jsem si jako malý hrál. Ihned po příchodu jsem začal horlivě přehrabovat skříně. Snad abych zavzpomínal, možná jen proto, abych utekl ze světa, který se mi tou dobou bortil pod rukama. Heuréka - nalezl jsem!

To jsou oni miláčci mých prarodičů.

A pak nastal onen vytoužený den.

Náš laboratorní tým.

V rámci chemických kroužků, které jakoby snad měli být pouhou záminkou pro "dyndání" dalších peněz a pomůcek z EU, jsme vyvolávali černobílý film. Ten je ale nutno řádně exponovat, aby to mělo nějaký ten smysl. No a čím jiným než učitelovým Pentaconem. No a nebyl bych to já kdybych nepožádal o spoluúčast. 

Protože jsem se Flexarety ještě bál - byla to babiččina milovaná a já ji nechtěl zkazit - vzal jsem raději Lubitela (toho Milence). Nabili jsme oba Fomapan 100 a šlo se fotit. Pro mne jakožto začátečníka bylo nejrozumnější fotit venku s přirozeným světlem.

Ale jak to u géček bývá dělali jsme samozřejmě blbiny.

Život je boj

Snad tou největší, byl můj návrh dát si fotku s paní ředitelkou. Tato fotografie byla pořízena Sixem, protože už byl odzkoušen a byla proto větší šance, že se dílo podaří. Pravda, tu šanci snižovala akorát skutečnost, že jsem ji fotil já. Kupodivu nás paní ředitelka nevyrazila hned po našem vpádu a dokonce se nechala přemluvit k jednomu snímku. Zprvu se sice bránila, argumentujíce svým pracovním nepořádkem na stole, ale jen o oka-mžik později byla uzemněna mou smečí, kterak jsem prohlásil, že to aspoň bude vypadat, jako že pracuje... Bohudík, je to nejlepší paní ředitelka, kterou jsem kdy potkal a nejspíš jsem mezi učiteli již takovou legendou, že mne nejen nevyhodila, ale ani nepoužila výchovného opatření. No a fotka se taky povedla.

Tak to jsou moji kolegové a paní ředitelka,
 která se asi ještě vzpamatovává z toho, co slyšela.

Pak ale přišel ten pravý moment. Po mém půlhodinovém zběsilém lítání po chemické laboratoři, kdy jsem si při rozpouštění ustalovače postupně uvědomoval, co a komu jsem to vlastně řekl, nastal čas pro ten pravý artistický kousek.

"Grupáč na záchodku."

"Ani, ty mi podrž to dlouhý...
Veru ty ty kulatý...
JAU - to byla moje ruka!"

Keep calm
and
SHOOT FILM!

Film je nutno vyvolat, ale do té doby by už nesmí být exponován světlem, proto se musí potmě navinout na cívku a dát do vývojnice - která už světlo nepropustí. Vše samozřejmě v naprosté tmě.ALE. V životě jsem to nedělal a to samé  mé dvě společnice. Takže, jsem jako pravý muž - macho zavelel a rozdělil úkoly. Místo klasické improvizace na placu se spoustou zmatků byly už jen ty zmatky. Ale po příjemné půlhodince s děvčaty se mi i mimo jiné podařilo ten film navinout. Potom už jsme vylezli na světlo a začala ta Jindrovská trojka (viz Jp99) - tj. vývojka, přerušovač a ustalovač. Po půlhodině obracení a rozmáčení prstů bylo dílo dokonáno, Bohužel vlivem našich příjemných chvilek na záchodě, jsme jaksi nestíhali (resp. pan učitel), a tak byla vývojnice po poslední lázni zalita vodou a mě vražena do rukou, abych si to prohlédl až doma (a nezdržoval). Děvčata byla bohužel tímto stanoviskem mírně zarmoucena, ale fotografie spatřila hned druhý den.

Milovaný
milovník

Slzičky téměř kanuly...

Ta nejpodstatnější věc zde nepadla, já jsem to všechno ušil v tajnosti před dědem, abych ho překvapil, takže skutečnost, že jsem měl film ještě ve vývojnici dodal celému obřadu odhalovaní větší efekt. Jakmile byli doma všickni, svolal jsem je k sobě všechny a pateticky jsem strhnul bundu, kryjící tajemný, neznámý předmět. V tu ránu děda pochopil. Na stole stála vývojnice a foťák se kterým si hrály dvě generace jako s hračkou. Když jsem mu pak vše vypověděl a spolu s ním si poprvé prohlédl svitek, jen těžko se bránil dojetí. To je tak, když ti mladí a perspektivní udělají pár kroků zpět a ohlédnou se...

                         A naše fotogrupa!                         

Moji kolegové těsně po vyvolání svého prvního filmu.

Děkuji za přečtení.

Prosím, komentujte, sdílejte, pomlouvejte...

FIDo

Anglie 2015 - Den druhý - What ever you do, don´t speak french!

Začněme tedy po té dlouhé době tam, kde jsme skončili.

Autobus přijel!

Teď už konečně sedím a můžu vstřebávat, co jsem zase prováděl. 

To zme my!

Od té chvíle, co jsem se pokoušel vyfotit Flexou naši skvadru před "Buck-Housem"  bylo mé podivínství exponováno všem. 

Dále jsme se s Ivčou a paní učitelkou Šelovou proběhli po Hyde parku - protože jsme nutně chtěli vidět Speakers corner. Akorát, že když nám to paní učitelka rozmluvila, byla většina zájezdu už na cestě. A my jsme to samozřejmě vzali "kochací" zkratkou - kolem vody. 

A opět jsem si zde černobíle ulevil...

Hydepark je ale i za běhu moc příjemné místo, je zde voda se spoustou kačen, hus, lysek a jiné anglické havěti. Každý trávník je zde zaručeně anglický a co víc, může se po něm i chodit! A i kdybych měl na krku 33 foťáků, pořád bych tím nikoho nepohoršoval, protože zde jsou vítáni všickni.

Hyde Park

Viktorie po druhé...

Ale zpět do autobusu, prodírajícího se londýnskou dopravou. Už od rána mne znepokojuje jedna otázka, s kým budu spát v hostitelské rodině?  I když jsem věděl jméno, nevěděl jsem, kdo se pod ním skrývá.

Mé rozjímání bylo přerušeno nepříjemným zašlápnutím brzdového pedálu, ohlašující konec naší cesty.
Vystupujeme, vytahujem řádně uleželá zavazadla a začíná čekání. Nikdo, nikde...

V mezičase stráveném čekáním na náhradní anglickou paní matku. Se seznamuji se svým spolunocležníkem, Adamem Rothem (škola, že ne s Danielem Rothem...) Na téma vzešla obvyklá a nekonfliktní auta, ovšem onen Rolls Royce nepřijel...
Po půl hodině se ukázalo, že nejsme jen 2, ale je nás ve skutečnosti 5! Zbývající tři byli Vojta Slouka a kolektiv (autoři géčkoidního textu o Anglii na stránkách GTR). Popravdě jsem si myslel, že bude ještě horší něž Michal, ale ono NE! Za těch několik večerů jsem v nich poznal géčka ze staré školy - podivíny (i když menší než já) a spřízněné duše.

Z dálky se vynořil starý Nissan

Paňmáma jede! A skutečně! Brzy před námi vystoupila energická a veselá matka středního věku i vzrůstu. S rychlostí blesku nacpala naše zavazadla a nás do auta a už se jelo! Při jízdě jsme byli pod neustálou palbou zdvořilostních otázek, jeji kadenci jsme ovšem nestíhali a proto reagovali spíše souhlasným citoslovcem hm.

Dojeli jsme před domek ve skrze anglických rozměrů i stylu. Ubytováni jsme byli v místnůstce se dvěma palandami a jedním lehátkem, o kterém se ještě budu zmiňovat. Pokoj, který by pojal asi půl nafrněného českého dítěte jich nyní hostil pět!

Ale rodina to byla skvělá, 1x Máma, 2x děti - malí kluci a pes.

Pokud se týče kluků první se jmenoval Charlie a druhý, který  se nám odmítal představit,  byl operativně pojmenoval Charlie II. Pes, blíže nespecifikované rasy, se jmenoval Monty, což v nás okamžitě evokovalo Montgomeryho Burnse ze Simpsnů...

Po dobré večeři jsme se asociálně sklidili do ložnice a do rána nevylezli. Před spaním se stihlo probrat tolik drbů o učitelích, že z toho žiju do teď. :-)

 Den druhý

Ráno jsme posnídali kontinentální snídani a vyrazili jsme na cestu k autobusu.

Při cestě jsme se od Nigela dozvěděli o tolika věcech o kterých nám učitelé neřekli!

Nepsané právo londýnské hlásá:

Pokud  si v Londýně potřebuje těhotná žena odskočit, strážník je povinen jí poskytnout svůj klobouk.

Pokud si muž chce ulevit na veřejnosti, může pouze, když se levou rukou opře o policejní auto a vykoná potřebu právě na něj. Kuriózní, leč je to pravda. Nutno dodat, že jsme to nezkoušeli...

Další perly padaly, když nám Nigel osvětloval historické pozadí dvou měst Hastings a Brightonu. Protože obě tato města byla již odedávna napadána žabožrouty (Francouzi), je zde fránina  velmi oblíbená...

Zvláště v Hastings jsou na to obzvláště hákliví kvůli onomu debaklu v roce 1066.

Jedno z mála panoramat...

Ty potvory jsou všude!

Pěkný přístav...

Tak jsem se letos moři zase nevyhnul.

Jako v Anglických listech.

Klasický anglický kostelík

Anglické městečko, jak má být.

Dalším místem byl útes Beachy head - nejvyšší v Británii a asi také nejoblíbenější místo sebevrahů.

Parádní den, parádní příležitost k společné fotce. No a když se fotili jiní fotil jsem taky.

Účastníci zájezdu!

Další panorama

Jak romantické...

Ideální místo!

Když tam tak seděla...

Širé rodné lány

Den jsme zakončili v Brightonu, který má vedle svého slavného molo-lunaparku a ruského kola také Královský pavilon. Stavbu inspirovanou Indickou architekturou, jsme ovšem měli jak jinak než pod lešením... (ale ségra, která navštívila ono místo o týden později je už měla opravené!!!)

Jediný způsob jak to maskovat...

Ale poslední tečku za dnem neudělalo kupodivu auto, které mne málem přejelo, ale pořádně mastné, 100% britské a údajně nejlepší Fish&Chips na světě. Takže až budete cestovat Brightonem, zastavte se u Harryho, stojí to za to!

Néní...

Děkuji Patriku Rybníčkovi za digitalizaci fotek tzv. okenní metodou.

Věnováno všem, kteří zmírali touhou po další juxtapozici.

Tvařte se, že vás to zaujalo!  Jp26

Děkuji za přečtení!

FIDo

Prázdniny 2015 - I. První (tý)den

Tak, ale teď už toho mám tak akorát dost.
Celých 9 měsíců teorie a poznávání světa jen skrze knihu!
Pouštím propisku a otvírám dveře.
Musím ven!

Poslední dnové školy byly pro mne nekonečně dlouhé. To pokušení vyrazit někam a něco dělat.
Proto pro mě byla tatínkova nabídka pomoct s rovnáním dřeva tou nejexkluzivnější věcí pod sluncem.
Vyjíždí se už ráno (tedy v 9:00) a jakmile přijíždíme na místo, tatínek instinktivně zapadl do dílny za strejdou na ranní kávu a koblížky (ostatně jako vždy). Strejdovi právě zkolaudovali novou dílnu (a musím uznat, že je velká) a tak se po kávě slavilo. To obnášelo vypláchnout hrníčky od kávy vodou a vyskládat je na stůl v nové dílně. Lžičky se pro jistou nevyndávají, mohly by se ztratit, stejně je z nich většina upevněna řetězem k uchu.

A teď nadešel ten okamžik. Strejda vytáhl z lednice šampaňské a odpálil zátku. Jako vždy se vyvalila hustá pěna, která neochotně stékala do skleniček na kávu, jakoby se jich štítila.
"Vždyť to pění jako bionafta!" zvolal jen strejda a pateticky cáknul troškou sektu na zem. V křeči smíchu se opravdu těžko připíjí šumivým...

Po této historce epizodního charakteru jsme se konečně dali do díla, ale asi jen na půl hodiny, pak se jelo na oběd. Po obědě něco málo a pak zase domů. Je pondělí jdu na varhany, při oné příležitosti jsem pozval do své "samo-hodiny" Tomáše Nováčka, aby si zavzpomínal na nástroj na kterém začínal. Při této příležitosti mi nabídl něco, co bylo mým nejtajnějším přáním a málem jsem prorazil klenbu hlavou, když jsem se to dozvěděl. Ale co, to vám zatím neprozradím!

Zbytek týdne uplynul prakticky stejně. Ráno s taťkem a pozdě odpoledne na kole. Prostě paráda.

Jakať slast!

Věnováno Druzii.

Nechť se na mne nemusí dívat skrz prsty a ať se touto vzpomínkou na prázdninový pařák aspoň trošku zahřeje.