aneb: Držme se té trojky... (Jp-99)
Úvod:
konče dneškem jsem zažil celkem tři šílené dny, které měly ověřit nejen moji muzikálnost, ale také sílu a výdrž mých nervů. Byly to dny: pondělí 1.6. , sobota 6.6. a v neposlední řadě také neděle 21.6.
Za prvé:
Pondělí 1.6.2015 - 15:00
Zkoušky - postupovky - akordeon
Začni na plno a postupně přidávej!
Hned po chemii (která Bohudíky nebyla tentokrát špinící) jsem vyrazil na oběd, protože solidní hudba musí mít solidní základ (později jsem zjistil, že je to jedno).
S nově nabranými silami obracím kurz směrem ZUŠka, kde je po mně už sháňka, protože se nikomu ke zkouškám evidentně nechce a vážená komise se již značně nudí. Trošku jsem se rozehrál a jdu na to. Jak už jsem psal předem, nejslabší článek mého výstupu je Hdur (jejíž velký rozklad akordu neumím plynule dodnes //posměšilý úšklebek autora - ZASE). Usedám na židli a ve stylu Ozerové si připravuji své místečko - samosebou, že jen hraji o čas před hraním a vnitřně hledám klid. No, už je mi to blbý, a tak se ptám, jestli začnem tím obligátním, pak to artificiálním a pak to nonartificiálním.
(Překlad: nudná stupnica, pak fuga a nakonec "Frantazie"...)
Už si
štimuju kolky na zebru (chystám prsty na klávesnici), když vtom jsem mile překvapen odpovědí Leoše Valy (velkého zastánce stupnic), že ji hrát nemusím. - To byla úleva.
Jdem' na fugu. Mám ji moc rád, protože se jedná o fugu barokní a složil ji Čech - Johan Caspar Ferdinand Fisher (VELMI ČESKÉ JMÉNO, ŽE?) - který se narodil sic o několik stovek let přede mnou, ale rovněž 6. září! Fuga je v Gdur a užívám si každý její takt - což prý bylo poznat. Šlo to vcelku v pohodě až na jedno malé škobrtnutí, které jsem pomocí základních znalostí harmonie zamatlal...
No a včil přijede
Vladimír... tedy on přímo ne, ale musím uznat, že i v době moderní superdemokracie se na mne díval zbytek ulice puritánsky skrz prsty, když jsem začel hrát Frantazii ve finální ruské dynamice -
forefortefortissimo (bylo mi to doporučeno učitelkou - učitel má vždy pravdu, že?). Z poslední části jsem ale trochu rozpačitý,
nebť mám ještě
kramlavý kolky (prsty) ale nakonec jsem vše uhrál na ty city a na to srdíčko a ač nejspíš všickni tři členové komise dotyčnou skladby hráli již mnohokrát (nejčastěji na sjezdech strany...), bylo jim jedno, že jsem si v průběhu hry konec mírně upravil - ale pořád v duchu skladby -
красный!
Tak jsem byl za svůj herecký výkon s plným nasazením odměněn jedničkou (a následně Šavlovým tancem z knížky melodie SSSR na příští rok). Mám pocit, že dokážu snad všechno. Za vůně rozteklého asfaltu a propoceného trička se vracím domů...
//říká člověk, kterému voní nafta po květinách...
Za druhé:
Sobota 6.6.2015 - 13:00
Zkoušky - závěrečky - varhany
Naordinoval jsem si autoletargii - abych redukoval stres - marně.
Všechno půjde, hrál jsem to už asi tisíckrát, aspoň si ozkouším nástroj - nemám rád elektroniku...
No, nešlo...
Po několika hodinách čekání jsem byl vyzván, ať předstoupím, protože pan Vala spěchá. Bohužel pan Vala musel ještě jít něco vyřídit do oválné pracovny, a tak jsem byl ze zkoušecí třídy vyhozen a čekal dalších 30 min. Když jsem byl na řadě, vstoupil jsem do třídy usedl k nástroji, mírně zkritizoval registraci pro mne zde připravenou na nástroji. Mým biřmovacím jménem jsem byl "Wilíkem" povolán k hraní - a v tom se z pěti fajn lidí, kterých si vážím a se kterými se mnohdy i znám stali v mých očích supi (aniž bych chtěl), kteří čekají na každou moji chybu. Přiblížil jsem se k manuálu, abych začal hrát první skladbu 312.
Průser, klepu se jak prase!
- lépe by ten pocit ani zaznamenán býti nemohl. Dopadla hrozně - prý jsem ji ještě více dokázal "zEbenizovat" a to je co říct. Další skladby už byly jen horší a horší. Některé takty byly dokonce kompletně vedle.
Opět jsem vyhnán na chodbu. Učitelé se radí. Brzy jsem pozván zpět - potřetí vstupuji do třídy - "Wilík" stojí a napřahuje proti mně ruku. Gratuluje mi, že jsem prý prolez jen tak tak. Jsem jak v Jiříkově vidění - nebo spíš jako kdybych prvně viděl "ká-jedničku". Dívám se po zkoušejících, jestli se tu někdo horkem nezbláznil, později mi došlo, že to všechno dokázal Leoš. Díky tomu, že je překecal jsem mu nadosmrti dlužníkem a nadosmrti vděčný - a možná taky hraju dál, protože jsem málem na krucifix přísahal, že budu dál hrát a hrát. Absolutně v troskách se smíšenými pocity se potácím domů. Vidím, že je otevřený kostel sv. Martina - jdu ke mříži a využívaje toho, že nikdo není poblíž, začínám rozmlouvat modlitbou s Bohem.
Co teď, co budoucího,
ty jsi všeho povědomý,
já jsem srdce tupýho,
sám svého nepovědomý.
Tys smysl, rada všeho,
neomylná prozřetedlnost:
já pak pychu zlostného
všecka všudy ošemetnost.
Tys propasti dno,
svršek, já nejmenší krůpějička:
ty jsi slunce okršlek,
já jeho malá jiskřička: // onen odlesk boží slávy v každém z nás
ty jsi květu samý květ,
já jsem jen pejří polední,
rosy's rosa, nový's svět,
já pak bublínka večerní.
Bedřich Bridel: Co Bůh? Člověk?
Ač mi to nikdo nechce věřit, zakusil jsem právě nejnižší malost, byl jsem odzbrojen, byl jsem pokořen, byl jsem nic. Nechci zacházet do osobních intimností tohoto mého dialogu s Bohem. Nechť to zůstane jen mezi námi dvěma (resp: 4 - protože Trojice + já - ach, ty problémy spojené s trojjediností). Otřel jsem slzy a za podivného závanu vzduchu jsem vstal s pocitem, že se zde nemám litovat, ale mám jít zpět do onoho labyrintu a konat svůj úkol dál s myšlenou na onen odlesk boží slávy, který jsem utvrdil při biřmování.
A konal jsem.
Mimo jiné, když jsem si vybíral textík k recitaci (,protože Villona mají stejně všichni). Padl mi do oka výše zmiňovaný text jezuitského, barokního autora, kterým jsem předtím nedokázal plně proniknout a který se odhalil býti jedním z důležitých a dosud chybějících dílků skládačky života mého... //(věřte či nevěřte - je to tak)
Za třetí:
Neděle 21.6.2015 - 10:30
První moje mše - křest ohněm - to dá rozum, že na varhany
Včera jsem dostal onen slavný dekret a dnes jdu na to.
Po drobných ranních zmatcích opouštím nakonec svůj domov (pro jistotu nesnídám, protože alespoň nebude nic, co bych mohl vrhnout - i při takto nízkém kůru by se to rozstříklo nejspíš všude...) a nechávám se zavézt Leošem na ono osudné místo -
kostel sv. Martina v Čáslavicích.
Historie/hysterie se málem začala opakovat!
Zasunuli jsme čísla do rámečku, aby lidi věděli, o kterou píseň se zrovna pokouším. Leoš zahrál slavnostní preludium (bylo první svaté - chudáci děti) a první sloku.
Po zasednutí za maličký rozvrzaný nástrojek jsem měl začít Kyrie - a přepínat dynamiku malým pedálkem - to nešlo, protože v tom nebyl žádný rozdíl - takže zmatek, hrál jsem a Leoš mi rejstříkoval asi jen pět mikronů nad prsty.
Pokračujeme v krasojízdě. Gloria bylo šílené, protože nemám rád Adur a levá noha začala z nenadání nezastavitelně oscilovat (cca 5 Hz), a tak - něco se ututlalo, něco přeskočilo, něco "zEbenizovalo".
Žalmík - Okuste a vizte (mezi varhaníky též známý jako okoštujte - uvidíte) - už byl v trochu větším klidu, ale nohou jsem třepal pořád - jak směšně to mohlo vypadat... Ač jsem "Salákovsky" dul (tedy spíš se snažil) prý jsem stejně nebyl slyšet. Ještě, že vedle pořád seděl můj strážný anděl - Leoš!
Přiznám se dobrovolně, při kázání jsem se připravoval a domlouval s Leošem co dál, ale stejně bylo určeno převážně dotyčným dětem (soudě podle repetovaného oslovení děti...). Dostal jsem zlomovou otázku, jestli to nechci už pro dnes vzdát. Po dlouhém přemýšlení jsem řekl své jednoznačné ne, které se následně ukázalo, jako šťastné. Dostal jsem ty nejdůležitější rady: seď rovno, zhluboka dýchej a zapři se jednou nohou vzadu a druhou vpředu.
A opravdu to pomohlo! Nemůžu tvrdit, že už to pak bylo lážo-plážo, ale hrálo se mi jednoznačně lépe. Do úplně největšího klidu jsem se dostal, když jsem improvizoval (záměrně) při přijímání. Opět se přiznám, že jsem ten chuďoučký čtyřakorďák, co jsem tvořil jednou prošpikoval vybočením (opět záměrným), které bylo ovšem mnou pouze vykradeno z Pána prstenu (ale zamaskováno, protože hobiti do kostela jaksi nepatří...)
No, dohrál jsem mši, po které otec Stanislav před vyděšenými křesťany zmínil i to, že jsem hrál prvně. Další rozhovor pokračoval v sakristii, kde se jak Leoš, tak i otec snažili uklidnit ono vyklepané individuum. Nakonec jsem i rád, protože u zkoušek to bylo horší a navíc se říká, že nejhorší je start (Karel mi říkal, že mi zbývá ještě dalších 9 mší, které budou tak nějak zahrané/zkažené.) a myslím, že na tom asi něco bude. Nakonec jsme oba dostali od pana faráře "alespoň" cestovné - argumentujícího tím, že dělník má právo své mzdy (no cukal jsem se - jak by né). Rozpačitě jsem nakonec přijal a pan farář si pro jistotu hned zapsal mé telefonní číslo (v Čáslavicích je totiž nestálá varhanní služba). Vřelým stiskem ruky se loučíme.
A to jsem myslel, že už budu mít dnes klid!
Večer zkouška s Paikem - bláhově jsem si myslel, že bude "spací" a ono ne! Byl jsem jediný (a už dost ochraptělý) tenor a navíc rozdávaly se nové věci. Inu tak, vydal jsem se na dlouhou pouť, kterou přeruší jedině smrt nebo artroza (či jiné poškození prstů).
Děkuji proto všem, co mě podporovali, nebo alespoň po ty tři dlouhé roky trpěli.
Práce nekončí, naopak, ZAČÍNÁ!
Přejte proto novému třebíčskému varhaníkovi hojnost darů Ducha Svatého.
Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím, ať zářím pokojem - AMDG.
(moje "multicredo" mých patronů)
FIDo V.
