aneb
"The Stupid Child Pilgrimage"
"Řekl, že je všechno v pořádku, trafika že byla dopravena na původní místo a automobil byl dán do opravy. Mechanik však naléhavě žádá nějakou fotografii, aby věděl, jak ten vůz dřív vypadal. Také se tázal, jestli náhodou nezůstala jedna dvířka od toho automobilu v garáži."
Zdeněk Jirotka - Saturnin
Jinak filmová adaptace - dle mého dokonale zdařilá ZDE (čas 29:04)
Jinak filmová adaptace - dle mého dokonale zdařilá ZDE (čas 29:04)
Zavolal jsem otci Holíkovi, že se dnes nedostavím na varhánky. Oblékl jsem se a vyrazil jsem. Cesta to nebyla pravda příliš dlouhá, cíl se nacházel o ulici níž. Jak bývá mým obsedantním zvykem (na rozdíl od zbytku rodu), na místě jsem byl o deset minut dřív, protože opak by byl tragický.
Stál jsem tedy netrpěliv na Hilbertově ulici a očekával jsem příjezd instruktora autoškoly. Po asi dvanácti minutách dorazil tmavomodrý Fordík a dosti neobratným způsobem zůstal "vytelen" ve dvou třetinách vozovky. Pan Kaňka na místě spolujezdcově dokončil nejprve administrativní hovor po telefonu a potom s žačkou. Během obého jsem stál opodál a jediné co jsem zaslechl byla malinkatá poznámka, že s dalším pojede manželka. Nutno dodat ,že tato informace mne velmi potěšila. Už z jen pouhopouhé skutečnosti, že s učitelkami se mi daleko lépe pracuje, zatímco u učitelů jsem tradičně nesvůj.
Po další minutce jsem se konečně mohl přivítat se svým instruktorem, abych se vzápětí mohl dozvědět onu zdrcující novinu. Byl jsem proto usazen do automobilu a bylo mi uloženo čekat - pochopitelně, že na místě spolujezdce. Pan Kaňka otevřel dveře do domu a z nich se již tradičně vyvalila chlupatá lavina uvítacího výboru - to je známá věc, že jezevčíci jsou sice paličatí, ale především velcí srdcaři. Po přivítání volal na svoji ženušku Mirku, že má jet, bohužel ta byla právě stižena zasedáním v oválné pracovně, a tak se čekalo dále. Já jsem času rozhodně neztrácel a důkladně si obhlížel vůz, který jen za několik okamžiků měli ovládnout moje " kramlavé pracky".
Jestli to Tobě můj ctěný čtenáři ještě dojít nestihlo, tak věz, že se jedná o moji prvou jízdu.
Nyní když už jsme byli oba, mohli jsme vyrazit a započnout konverzaci. Rozjezdové téma bylo pochopitelně, jaké auto doma máme, potom ke vzdělávání odtud přes vysvětlování "pravé katoličnosti pohanského gymnázia" až k otci Holíkovi a maminčině chválihodném pobíhání se psem. Další hovory byly přerušeny výměnou řidičů, kouzelnou procházkou kolem vozu, prohlídkou motorového prostoru, vzorku pneumatik a nabořeného zadního nárazníku, který však byl dílem její ctěné dcery, nikoliv tedy nějakého diletantského žáčka - typu kochající se pan doktor (Hrušínský) - tj. mého.
Ještě kratičká poučka o světlech a potom snad jeden z největších strašáků pro většinu prvořidičů - řazení. A zde započal rozkol, neb ráno na teorii nám bylo sděleno, že z jedničky na dvojku máme řadit přímo (tedy jen dolů) a byli jsme varováni, že nám to paní manželka bude komplikovat cestou přes neutrál (tj. dolů - do středu - zpět k sobě - dolů) a ještě ráno bych tvrdil, že ta komplikovanější verze je z písmáckého hlediska blbost (ctěný můj pan otec se nechal slyšet, že takto se řadilo s meziplynem = kdysi), ale pak jsem opravdu "šaltpáku" chytnul a poznal jaké to je. Když jsme stáli a já se mohl dívat, tak to ještě šlo, ale pak jsem se měl dívat pouze před sebe a ještě konverzovat, tudíž jsem svůj názor rychle přehodnotil.
Ale teď pozor, zapněte si tematickou ukázku, budu řídit!
Tak se ještě naposledy připoutej. Zapínám motor. Pro pána krále - já jedu! Pravda pouze po asfaltce kolem Bažantnice, ale pořád jsem byl dosti nervní. Původně jsem předpokládal, že to bude asi takový pocit, jako když jsem před čtyřmi jary poprvé usedl za varhany v bazilice - Do háje co to dělám?! - ale byl ještě mnohem intenzivnější a strachu o cizí majetek bylo přeci jen více. Bylo mi řečeno, že mám hledět daleko dopředu a nevnímat se v autě, ale cítit se být jeho organickou součástí - to je asi to zvnitření, jak tvrdí pan J. . Ona fúze nastoupila dosti rychle - ostatně ve Fordu FUSION...
Na prvních sto metrech jsem zastavoval asi stotisíckrát, ale pokaždé jsem byl za pravý blinkr rád, protože si mohla moje jindy roztěkaná mysl odpočinout z tak náročné činnosti. Po oněch sto metrech se již interval mezi zastávkami zmenšoval a zmenšoval, až jsem nakonec jel. Přede mnou prvá nástraha silnic zatáčka vpravo - já jel zatím pouze rovně, a tak jsem se bál o to více. Nejhorší bylo to, že jsem se nemohl ani zeptat, jak se zatáčí, protože paní instruktorka povídala o panu J. a do toho se nevstupuje. Tak jsem pouze se zkušenostmi získanými videem z polské autoškoly jak to nedělat vjel do zatáčky a, světe div se, vyjel na druhé straně.
Pak jsem jel alejí a ve snaze uvolnit vozovku potenciálním protijedoucím vozidlům jsem miniaturně šlehnul auto několika haluzkami, ale soudě z pohledu paní Kaňkové jsem poznal, že nejsem ani prvý, ani poslední, přesto to pro mne byl zvuk Titaniku najíždějícího na ledovec. Přes přikázaný směr jsme dojeli až k parkovišti a já měl nějak zaparkovat - přiznám se, že ikdyž bylo celé parkoviště prázdné, já zaparkoval doprostřed ohavnějším způsobem než jsem na začátku popisoval u své kolegyně. Odtud pak opět za brumlání jedničky zpět na start. A zde se otočit bylo velice zajímavé, nicméně za občasného mizení zdvojených pedálů pod mýma nohama se to nějak udělalo.
Následovalo kolo druhé a protože jsem již řidičsky povyrostl, bylo mi dovoleno mít zařazenou už dvojku! To ocenil zejména motor a odměnil mne zjemněním svého kvílení. Mimo jiné jsem se dozvěděl, proč pan J. dostává od své ženušky na sebekratší cestu svačinu, jaký talent mi hvězdy přisoudily (kupodivu spisovatelský) a na příště musím zjistit v kolik hodin jsem se narodil.
Potom co jsem vyplašil jakéhosi dravce, co se poklidně promenádoval po silnici, jsem mohl zařadit dvojku a navíc jsem byl pochválen, za správný přístup k hodině jízd. Zvláště pak byl vyzdvihnut můj jemnocit se kterým jedu (nebo spíš se ploužím) vpřed. Na toto jsem již nemohl dále mlčet (konec konců půlhodiny mlčení je pro mne celá věčnost) a začal jsem oponovat, že to je pouze determinováno strachem. To jsem však nevěděl, co mne ještě čeká.
"Nejlepší je hodit do vody a nechat plavat." řekla paní Kaňková, když jsem dojel opět na start, "dojedeš k finančáku." To byl šok, vzhledem k tomu, že jsem pouze očekával bourání do kuželů někde na molitanovém cvičišti. Ikdyž, Kaňkovi mají smysl pro humor už od dob co si u nich moje ctěná matička dělala řidičák. Onehdy po první jízdě v botanicko-kuřáckých zahradách zemědělky a po očištění masky auta od rybízu a jiné květeny ji prý pan Kaňka vyzval ať se sveze domů.
Po projetí několika aut, jsem vjel na hlavní a štrádoval si to na svoji barokní trojku až do Třebíče, kousek po tom, co jsem vyjel z lesa jsem dostal hloupý nápad - podíval jsem se na tachometr a tam bylo závratných 35 km/h, což bylo o 5 km/h více něž jsem kdy v životě sám dosáhnul. To mne vyděsilo natolik, že jsem mírně zakličkoval a povolil plynový pedál. KONEČNĚ mi došlo, že řídím auto - zásadní věc na kterou jsem poněkud zapomenul vlivem zvnitřňovacího procesu.
V Třebíči již za mnou byla slušná kolona, která se Bohudíky odpojila poměrně brzo, protože na Žeroníňáku už není most. Já nadchnut tímto a s vědomím, že jedu po hlavní jsem si zavtípkoval na účet šlendriástva, co nám (ne)staví most.
Dojel jsem do cíle a tam jsem svoji propocenou sedačku předal dalšímu kolegovi, který zde již čekal. Jako bonus jsem byl dopraven domů. Při loučení jsem byl pozván na příští hodinu autoškoly/rétoriky/filozofie a já na oplátku slíbil, že toto sepíšu.
