Z hlubin minulosti

Připravené, leč nevydané.

Nezveřejněná reportáž z exkurze na rozloučenou:

Ropa a její dobývání

Aneb prohlubování znalostí snadno a rychle…

Možnost konečně něco vidět doopravdy a ne se o tom jen učit nás velmi potěšila, proto jsme se na exkurzi velmi těšili. Ovšem záhy se dostavilo zklamání. Většině z nás se s ropou spojí Spojené Arabské  Emiráty a všechen přepych Abu-Zabí, tedy nikoliv nějaký ropou zavánějící domek u železniční stanice v Hodoníně.

  Ne příliš nadšeně vstupovali studenti místo letadla do autobusu onoho chladného rána dne 2. 11. L. P. 2016. Po dlouhé cestě jsme však přeci jen dojeli až do cíle, zde nás ovšem čekalo něco nečekaného. Jakýsi pán s brýlemi a velmi živou gestikulací držel otevřenou láhev s ropou a každého, kdo kolem prošel, pomazal tímto „hnisem zemským“. Nikoho z nás by nenapadlo, že právě ropa pod UV světlem fosforeskuje podobně jako tonic (pochopitelně bez ginu). Spolu s vyvěrající  ropou, objevovaly se další a další zajímavosti na poli fyziky, chemie i geologie, a tak se nám z propisek jen kouřilo. V další části prohlídky muzea jsme se mohli prostřednictvím stereolupy (tedy nikoliv mikroskopu, jak nás pán mystifikoval) proniknout do hlubin krás a tajů nerostů a zkamenělin jejich sbírek. Vyprovázeni špalírem těžebních dlát a vrtáků jsme si razili cestu ven k poslední části expozice. Když někomu řeknete „těžba ropy“, jistojistě si hned vybaví pole Dallasu s těmi divnými věcmi. My jako třída poučená již víme, že jsou zvány „kozlíky“. Právě jejich expozice se do stísněného domečku nevešla, a proto nás opět učitelé vyhnali na mráz. Ovšem monumentálnost této sbírky byla více než pozoruhodná, ostatně, kde bychom bez ropy byli? Právě tlupa těžebních kozlíků je oním Atlasem, jež nese tíhu našeho blahobytu.

Při zpáteční cestě byla potvrzena slova pána z muzea, že ropa se těží i u nás. Jako ve snu byla naše skupina, když byla upozorňována na ropný vrt každý centimetr cesty podzimní Moravou. Věrni odkazu Komenského, zastavili nám poblíž jednoho vrtu, abychom se mohli občerstvit zdravotní procházkou a na vlastní bulvy shlédnout vrt v akci. Po pěti minutách přetlačování s automobily se peloton ocitl kdesi v polích pod Pálavou a před sebou na betonu vrt. Kozlík nikde! Občerstveni mnoha povzbudivými slovy pana učitele Hučína jsme se vraceli opět k autobusu.

Děkujeme tímto našim učitelům, kteří pro nás toto oblažení schystali, a to způsobem jednoho bývalého, leč později slavného studenta gymnázia:

„Bylo to krásné a bylo toho dost…“

Oxymorón

Bojím se.
Bojím se kroků vpřed, vzad ba i váhání na místě.

Kapka za kapkou něžně se rojí.

Na okně žijí svůj melodram.

Jako dvě dopadnou — v jedno se spojí

a já tu stále, ach, stále sám.

  Květoslav Dolínek

Bude tomu už rok, co jsem naposledy usedl ke klávesnici a počal psát. Je to dlouhá doba a já nevím, jestli jsem stále schopen publikovat na blog. Zestárnul jsem. Čtu poezii. Usmívám se a směji.

Když jsem dnes usedal ke svému udýchanému počítači měl jsem pocit, jaký zažívá dítě jdoucí poprvé ke zpovědi - pocit jaký mám stále. Místo abych moudřel, páchám ještě větší blbiny. Naučil jsem se přetvářce, ba jsem jejím mistrem.
 "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal." Respektive nejistota. Ačkoli jsem stále pevně zabydlen v teple rodinného krbu (tedy my máme kamna... to vím, protože stále nosím dřevo) vzdaluji se mělčině a mířím do hlubin nejistot. Jako dítě na houpačce, co stoupá víš a víš, ale hřiště pod ním mizí a otvírá se rozhled do dálky. Pokud to čteš až sem tak gratuluji, ubožáku, ale jiskra mého ironismu už asi nevzplá.

Lidí se bojím stejně, možná i víc a přece jsem zdvojnásobil počet kamarádů a známých.

Nešikovný jsem stále, ale učím se hoblovat, tmelím, čistím šrouby,a píšu ATF!

Věřím v Boha, ale uctívám pana Jindru.

Celkem nic moc nezahrám, ale jsem nadpoloviční většinou koncertů a jeden jsem i organizoval.

Bojím se jezdit s autem, ale už jsem motor osedlal i v jedné stopě.

Hnusí se mi politika, a přece jsem jel diskutovat do Prahy za pravičáky, abych mířil vlevo.

Utěšuji a klidním přátele, ale rozdávám, co sám nemám.

Blog byl tím, co mi pomáhalo zvládat stres, místem kde můj zuřivý reportér bavil svět aktualitkami převrácenými na hlavu, místem, jak se střetnout s lidmi - bez lidí. Teď, ale jsem mezi lidi padl a žiji s nimi - mluvím s nimi. Psaní nezahazuji, jen cizeluji - jinde na jiném místě...

Opono mživé mlhy chraň

cestu moji první.

Větře duj, ba vánku vaň,

plachty srdce napni!

Květoslav Dolínek

Bylo to krásné a BOHU DÍKY za to, za VÁS.

Váš FIDo98