Oxymorón

Bojím se.
Bojím se kroků vpřed, vzad ba i váhání na místě.

Kapka za kapkou něžně se rojí.

Na okně žijí svůj melodram.

Jako dvě dopadnou — v jedno se spojí

a já tu stále, ach, stále sám.

  Květoslav Dolínek

Bude tomu už rok, co jsem naposledy usedl ke klávesnici a počal psát. Je to dlouhá doba a já nevím, jestli jsem stále schopen publikovat na blog. Zestárnul jsem. Čtu poezii. Usmívám se a směji.

Když jsem dnes usedal ke svému udýchanému počítači měl jsem pocit, jaký zažívá dítě jdoucí poprvé ke zpovědi - pocit jaký mám stále. Místo abych moudřel, páchám ještě větší blbiny. Naučil jsem se přetvářce, ba jsem jejím mistrem.
 "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal." Respektive nejistota. Ačkoli jsem stále pevně zabydlen v teple rodinného krbu (tedy my máme kamna... to vím, protože stále nosím dřevo) vzdaluji se mělčině a mířím do hlubin nejistot. Jako dítě na houpačce, co stoupá víš a víš, ale hřiště pod ním mizí a otvírá se rozhled do dálky. Pokud to čteš až sem tak gratuluji, ubožáku, ale jiskra mého ironismu už asi nevzplá.

Lidí se bojím stejně, možná i víc a přece jsem zdvojnásobil počet kamarádů a známých.

Nešikovný jsem stále, ale učím se hoblovat, tmelím, čistím šrouby,a píšu ATF!

Věřím v Boha, ale uctívám pana Jindru.

Celkem nic moc nezahrám, ale jsem nadpoloviční většinou koncertů a jeden jsem i organizoval.

Bojím se jezdit s autem, ale už jsem motor osedlal i v jedné stopě.

Hnusí se mi politika, a přece jsem jel diskutovat do Prahy za pravičáky, abych mířil vlevo.

Utěšuji a klidním přátele, ale rozdávám, co sám nemám.

Blog byl tím, co mi pomáhalo zvládat stres, místem kde můj zuřivý reportér bavil svět aktualitkami převrácenými na hlavu, místem, jak se střetnout s lidmi - bez lidí. Teď, ale jsem mezi lidi padl a žiji s nimi - mluvím s nimi. Psaní nezahazuji, jen cizeluji - jinde na jiném místě...

Opono mživé mlhy chraň

cestu moji první.

Větře duj, ba vánku vaň,

plachty srdce napni!

Květoslav Dolínek

Bylo to krásné a BOHU DÍKY za to, za VÁS.

Váš FIDo98