Moje poprvé

Bylo to po škole.

11. června

S Aničkou a Druzií a Milencem

 na jednom temném záchodě, kam ani oko nedohlédne.

První takty předehry odehrály se již při posledních dnech zimy. Natáčelo se tenkrát video pro Finy, které ovšem zaniklo ještě před svým vznikem. Nicméně u třetí kamery stál jeden zajímavý člověk, který mne v mnoha věcech inspiroval. Právě v oněch dnech fotil  na svitek na svého Pentacona Sixe pan učitel Hučín, a tak se zrodila má fascinace.

Druhé dějství se odehrálo doma. Věděl jsem, že babička s dědem měli staré zrcadlovky, se kterými jsem si jako malý hrál. Ihned po příchodu jsem začal horlivě přehrabovat skříně. Snad abych zavzpomínal, možná jen proto, abych utekl ze světa, který se mi tou dobou bortil pod rukama. Heuréka - nalezl jsem!

To jsou oni miláčci mých prarodičů.

A pak nastal onen vytoužený den.

Náš laboratorní tým.

V rámci chemických kroužků, které jakoby snad měli být pouhou záminkou pro "dyndání" dalších peněz a pomůcek z EU, jsme vyvolávali černobílý film. Ten je ale nutno řádně exponovat, aby to mělo nějaký ten smysl. No a čím jiným než učitelovým Pentaconem. No a nebyl bych to já kdybych nepožádal o spoluúčast. 

Protože jsem se Flexarety ještě bál - byla to babiččina milovaná a já ji nechtěl zkazit - vzal jsem raději Lubitela (toho Milence). Nabili jsme oba Fomapan 100 a šlo se fotit. Pro mne jakožto začátečníka bylo nejrozumnější fotit venku s přirozeným světlem.

Ale jak to u géček bývá dělali jsme samozřejmě blbiny.

Život je boj

Snad tou největší, byl můj návrh dát si fotku s paní ředitelkou. Tato fotografie byla pořízena Sixem, protože už byl odzkoušen a byla proto větší šance, že se dílo podaří. Pravda, tu šanci snižovala akorát skutečnost, že jsem ji fotil já. Kupodivu nás paní ředitelka nevyrazila hned po našem vpádu a dokonce se nechala přemluvit k jednomu snímku. Zprvu se sice bránila, argumentujíce svým pracovním nepořádkem na stole, ale jen o oka-mžik později byla uzemněna mou smečí, kterak jsem prohlásil, že to aspoň bude vypadat, jako že pracuje... Bohudík, je to nejlepší paní ředitelka, kterou jsem kdy potkal a nejspíš jsem mezi učiteli již takovou legendou, že mne nejen nevyhodila, ale ani nepoužila výchovného opatření. No a fotka se taky povedla.

Tak to jsou moji kolegové a paní ředitelka,
 která se asi ještě vzpamatovává z toho, co slyšela.

Pak ale přišel ten pravý moment. Po mém půlhodinovém zběsilém lítání po chemické laboratoři, kdy jsem si při rozpouštění ustalovače postupně uvědomoval, co a komu jsem to vlastně řekl, nastal čas pro ten pravý artistický kousek.

"Grupáč na záchodku."

"Ani, ty mi podrž to dlouhý...
Veru ty ty kulatý...
JAU - to byla moje ruka!"

Keep calm
and
SHOOT FILM!

Film je nutno vyvolat, ale do té doby by už nesmí být exponován světlem, proto se musí potmě navinout na cívku a dát do vývojnice - která už světlo nepropustí. Vše samozřejmě v naprosté tmě.ALE. V životě jsem to nedělal a to samé  mé dvě společnice. Takže, jsem jako pravý muž - macho zavelel a rozdělil úkoly. Místo klasické improvizace na placu se spoustou zmatků byly už jen ty zmatky. Ale po příjemné půlhodince s děvčaty se mi i mimo jiné podařilo ten film navinout. Potom už jsme vylezli na světlo a začala ta Jindrovská trojka (viz Jp99) - tj. vývojka, přerušovač a ustalovač. Po půlhodině obracení a rozmáčení prstů bylo dílo dokonáno, Bohužel vlivem našich příjemných chvilek na záchodě, jsme jaksi nestíhali (resp. pan učitel), a tak byla vývojnice po poslední lázni zalita vodou a mě vražena do rukou, abych si to prohlédl až doma (a nezdržoval). Děvčata byla bohužel tímto stanoviskem mírně zarmoucena, ale fotografie spatřila hned druhý den.

Milovaný
milovník

Slzičky téměř kanuly...

Ta nejpodstatnější věc zde nepadla, já jsem to všechno ušil v tajnosti před dědem, abych ho překvapil, takže skutečnost, že jsem měl film ještě ve vývojnici dodal celému obřadu odhalovaní větší efekt. Jakmile byli doma všickni, svolal jsem je k sobě všechny a pateticky jsem strhnul bundu, kryjící tajemný, neznámý předmět. V tu ránu děda pochopil. Na stole stála vývojnice a foťák se kterým si hrály dvě generace jako s hračkou. Když jsem mu pak vše vypověděl a spolu s ním si poprvé prohlédl svitek, jen těžko se bránil dojetí. To je tak, když ti mladí a perspektivní udělají pár kroků zpět a ohlédnou se...

                         A naše fotogrupa!                         

Moji kolegové těsně po vyvolání svého prvního filmu.

Děkuji za přečtení.

Prosím, komentujte, sdílejte, pomlouvejte...

FIDo